Buď bude německá kancléřka Merkelová trvat na úsporách a to i v případě GIPS států, a to se všemi důsledky. Pak na ni budou naštvaní v Evropě, ale i za oceánem. Nebo pod heslem růstu dovolí ještě větší uvolnění finančních toků i fiskální transfery, ale pak velmi utrpí na domácí scéně. Vypadalo by to i tak, že ustupuje vydírání např. řecké extrémní levice.

Černý Petr

 Černého Petra si za posledních pár let vyzkoušeli v Evropě již mnozí představitelé menších států. Irů, když ti nehlasovali pro Lisabonskou smlouvu. Za to samé český prezident, když se ji zdráhal podepsat. Slovenští představitelé, když se rozhodli neposkytnout Řecku první bilaterální záchrannou půjčku. Portugalský premiér, když odmítal podřídit svůj národ bratrské finanční pomoci z Bruselu. Slovenští činitelé podruhé, když někteří vládní představitelé odmítali schválit euroval. Papandreu, když chtěl Řeky nechat hlasovat v referendu o úsporných opatřeních. A dokonce i představitelé Finů, kteří si s Řeky chtěli vyjednat speciální záruky za své půjčky. Nikdo z nich nevydržel, ustoupil nebo byl ustoupen, a nakonec se Černého dezintegračního Petra zbavil.

 Teď ho má kancléřka. Zadělala si na jeho převzetí již před dvěma lety, kdy rozhodla, že bude zachraňovat Řecko. A zdá se, že si nyní musí zvolit jedno z pro ni špatných řešení.

Výrok měsíce

 Nejlepší pro Evropu by bylo, kdyby řekla „Zavedení eura byla kolosální hloupost, pojďme to nějak rozumně rozpustit". To však naprosto „nehrozí", jak ukázalo i pondělní těžko uvěřitelné prohlášení německého zástupce v Evropské centrální bance (ECB) Asmussena. Jeho výrok „Die Vorteile der Währungsunion sind so überragend, dass man sie durch eine Vertiefung stabilisieren sollte" [překlad: "Výhody měnové unie jsou tak výrazné, že by měla být prohloubením stabilizována"] může směle aspirovat na hlášku měsíce. Asmussen navíc pokračoval: "Das bedeutet eine Fiskalunion und eine Finanzmarktunion (Banking Union) sowie eine demokratisch legitimierte politische Union" [překlad: "To znamená fiskální unii a unii na finančním trhu (unii bankovních produktů) spolu s demokraticky legitimní politickou unií"]. O nějakém směřování k rozpouštění nemůže být řeč.

 Zdálo by se, že německá kancléřka Merkelová řeší kvadraturu kruhu. Ovšem existuje pořád ještě úhybný manévr, zvaný „mazaná horákyně", při kterém by ani nemusela stát pevně za svou předchozí politikou striktních úspor, ani by neotočila o stoosmdesát stupňů. Neztratila by tak okamžitě zcela tvář (a zřejmě by vydržela do řádných voleb). K tomu řešení dle všech indicií uvažování europolitiků směřuje a jí nic jiného nezbude. Stačí pak, aby na kompromis kývl i nový francouzský prezident a eurofederalisté si mohou mnout ruce.

Šetří vlády, rozhazuje EU

 Bude tedy stále platit nařízení šetřit na národní úrovni (fiskální kompakt) – možná s výjimkou Francie - a zároveň bude umožněno rozhazování z úrovně EU (prorůstový kompakt).
 K čemu to bude dobré? Hospodářsky a finančně k ničemu, evropské země se budou více a více zadlužovat „pro Evropu" (zřejmě zejména nepřímo – zárukami), prohlubovat nerovnováhu, zhoršovat konkurenceschopnost a stoupat na ještě vyšší útes. Ale idea eurofederalistů v pozadí je zřejmá: lid by přeci měl milovat štědrou EU a naopak nesnášet „skrblické" národní vlády.

 Takovýto postup - jakkoliv dlouhodobě sebevražedný - by mohl být krátkodobým východiskem ze zapeklité situace pro kancléřku, která drží Černého dezintegračního Petra. Před německými voliči by naoko uhájila politiku úspor, ztělesněnou jím prosazeným fiskálním kompaktem (který však znamená nejen fiskální disciplínu, ale i další přesun pravomocí do Bruselu). Nicméně tato politika bude prováděna jen na národní úrovni jednotlivých států. Na úrovni Evropské unie bude prováděna takzvaná politika prorůstová, tedy rozhazovačná. Bude se nazývat třeba „growth compact" a bude znamenat nejen fiskální nezdrženlivost, ale samozřejmě i další přesun kompetncí směrem do Bruselu. Spíše než prorůstová to tedy bude prorůstavá politika: politika prorůstání EU do všech oblastí, tedy i do těch, ve kterých snad ještě nebyla.

 Co bude její mix obsahovat, je zatím otevřenou otázkou. Je několik možných cest, výsledek bude asi kombinací mnoha z nich: Posílí se zdroje Evropské investiční banky nebo se vymyslí banka zcela nová, přesměrují se strukturální fondy z nových zemí na jih Evropy (vinaři na jihu se mohou těšit na dobrou sklizeň vína v krabicích), zavede se nějaká celoevropská daň (v jednání je daň z finančních transakcí), ze které se bude financovat spousta tzv. rozvojových programů (ano, ještě více, než nyní, a jistě se nevyhneme další vlně opatření proti oteplování, tedy pardon, změně klimatu), začnou se zavádět společné eurodluhopisy (i když se možná tak nebudou jmenovat – v rozmazávání kontur jsou europolitici mistři), Evropské centrální bance se už zcela uvolní ruce stran volné monetární politiky (např. se umožní přímé nákupy dluhopisů zadlužených států; předchozí nepřímá „pomoc" ECB přes půjčování gigantických sum za hubičku se trochu minula účinkem, neboť banky za půjčky příliš nenakupovaly dluhopisy předlužených států). Záchranným fondům EFSM, EFSF či ESM se povolí sanovat nejen státy, ale třeba přímo i banky.

 V konečném důsledku bude znamenat jakýkoliv mix výše uvedených možností velké fiskální transfery do zadlužených států EU přes přerozdělovací rybník zvaný EU. A naštvanost obyvatelstva na vlastní spořící vlády, případně volbu extremistických předáků. Jen těžko tomu můžeme z pozice ČR zabránit, i když i nás taková neprozíravá politika při svém (dosud stále oddalovaném) krachu zasáhne. Lze se však bránit vstupu do experimentu zvaného eurozóna. Uvnitř něj budou mít státy situaci podstatně tristnější.

 Pavel Strunz je členem Republikového výboru Svobodných