Dobou, kdy jsme lepili plakáty, zapalovali svíčky, skandovali na náměstích, užívali si pocitů občanské pospolitosti a skládali své naděje do osobností tehdejší politické opozice v čele s Václavem Havlem. Heslo „Havel na hrad“ rezonovalo tehdy, v onom předvánočním čase roku 1989, nejsilněji a popularita disidenta, dramatika a „nepolitického politika“ brzy zastínila i někdejší ikony socialismu s lidskou tváří.

Popsaná atmosféra nicméně časem vyprchala, mnohé naděje se kamsi vytratily a zůstala jen nahořklá vzpomínka.

Václav Havel ve svém prezidentském působení rozhodně nebyl prototypem kladného hrdiny, jak jej v těchto dnech líčí mediální kýče jeho myšlenkových blíženců, a nad řadou jeho kroků se vznáší otazníky (nad některými i vykřičníky). Přesto je třeba uznat, že byl osobností „par excellence“ a ideový tábor, který representoval, nemá u nás k dispozici politika podobného formátu.

Každé hledání možného „následníka“ je ostatně předem odsouzeno k nezdaru. Václav Havel byl solitér a tuto svou image málo chápaného intelektuála si žárlivě střežil. Byl asi vnitřně osamělý, jako každý velký hráč býval často zápalem hry stržen. Tváříval se sice nezúčastněně, jako kdyby jen proplouval životem a politická dobrodružství si hledala jeho, nikoli on je, ve skutečnosti však vášnivě rád tahal za drátky dění a sledoval, co to udělá.

Tyto rysy Havlovy osobnosti lze vyčíst z jeho vlastních textů a činů.

Čím více o tom v těchto dnech přemýšlím, tím více mi Havlova osobnost připomíná ústřední postavu z jeho Žebrácké opery. Také lupič Macheath byl rád ve středu dění, také on miloval hru pro hru, také on byl připraven vždy si obratně zdůvodnit vlastní fauly, také po něm nebylo v prostředí lupičského podsvětí nástupce. Tedy Sbohem Macheathi, předešel jste nás na cestě, kterou půjdeme všichni. Vaše duše už nenáleží lidským soudům, Vaše činy náleží soudu dějin.

Autor je místopředsedou Akce D.O.S.T.