Čechy a Morava jako srdce Germánie. To zdaleka nebyl jen Hitlerův myšlenkový stereotyp, který si takto pregnantně formulovaný mohli lidé před osmdesáti lety přečíst ve Výnosu Vůdce a říšského kancléře o Protektorátu Čechy a Morava. V knize historičky Evy Hahnové Dlouhé stíny předsudků je doložena geneze této interpretace dějin hluboko do minulých století až k husitství.

Z pozdějších hlasů připomíná autorka například literárního historika Josefa Nadlera, který lituje odchodu Markomanů a píše: „Ztrátou Čech totiž Němci přišli o nedotknutelnou nadvládu nad střední Evropou, o panství nad nejdůležitějším a na řeky nejbohatším vodním předělem Evropy.“ A geograf Gustav Fochler-Hauke v roce 1937 přizvukuje: „Odliv Germánů z ,české pevnosti‘ je bez pochyb tou nejosudnější událostí pro vytváření německého národního prostoru a německých dějin; byl tím ztracen přímý územní most od horního Dunaje přes prameny Vltavy, Labe a Odry k horní Visle; na západ do životního prostoru německého národa byla vsunutá slovanská paže a připoutala ho do nebezpečné blízkosti k románsko-západní Evropě.“

Tento způsob náhledu nebyl ani zdaleka ovlivněn jen nápadnou idiosynkrazií týkající se vodních toků, jak dokládají slova historika Georga Stadtmüllera z roku 1950, šlo i o svérázný povahopis národů: „Zatímco v Maďarsku stála v popředí státní idea, pochází u Čechů národní vědomí především z nenávisti k cizincům. /…/ Češi nikdy ve svých dějinách nedokázali vytvořit velkou politickou koncepci, která by byla srovnatelná s maďarskou státní myšlenkou. Od pozdního středověku byla obrana proti německému vlivu, který se jevil jako mocný, hlavní hnací silou ponurého politického vědomí tohoto nešťastného národečka.“

České snění o vlastní státnosti bylo v německých očích čirou absurditou. Bedřich Engels napsal v roce 1852: „Hlavní bojovník české národnosti, profesor Palacky, je sám jen poblázněný německý učenec, který až do dnešního dne neumí mluvit česky správně a bez cizího přízvuku. Ale jak už tomu bývá, umírající česká národnost – umírající podle všech známých faktů vlastních dějin v posledních čtyřech stoletích – učinila v roce 1848 poslední pokus o znovunabytí své dřívější životní síly; pokus, jehož selhání, odmyslíme-li od ostatních revolučních úvah, mělo dokázat, že Čechy mohou v budoucnosti existovat již jen jako součást Německa, i když by část jejich obyvatel měla ještě po staletí nadále mluvit neněmeckým jazykem.“

Jak ošidné je meditovat v historii o „posledních pokusech“ a předvídat budoucí děje! Dějiny nemluví v celých větách a nepoužívají tečky. V některých obdobích se lidským životům daří udržet si přirozený ráz, v jiných se setmí a násilí vzbudí beznaděj. Před osmdesáti lety vjezd wehrmachtu do Prahy znamenal vyvrcholení předcházejících měsíců zoufalství a začátek procesu, který paradoxně, protože proti jasným záměrům okupantů, neznamenal vymazání Čechů a Moravanů z mapy, nýbrž potvrzení jejich práva na státní samostatnost. Stálo to desetitisíce lidských životů.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.