Myslím, že každý z nás v sobě nosí pomyslný sešitek, do jakých se kdysi zapisovala čísla stacionárních telefonních přístrojů, a má v něm navěky uloženy lidi, bez nichž, aniž o tom oni ovšem vědí, by jeho život byl jiný, chudší, pustší.
Ti lidé se k sobě zvláštním způsobem druží, vytvářejí shluky bez logických vazeb, ty skupinky se překrývají a přelévají v mé hlavě. S naprostou většinou z nich jsem se nikdy fyzicky nepotkal, a dokonce mám pocit, že po tom ani netoužím. Rozplývavě neurčitý komplex emocí, významů, vzorců myšlení a názorů by pravděpodobně ani nemusel přežít svou magickou oscilaci při kontaktu se svým životně konkrétním nositelem a původcem a mohl by vyvanout uvězněn nepředvídatelnou realitou. Není ale přirozeně vyloučen ani opačný případ, kdy se třeba jen náhodné setkání s někým, kdo patří „do party", ukáže jako zázračný iniciační impulz asociací a potvrzení mých tušení a domněnek. Stalo se mi to minulý týden.
Přišlo mi navštívit v jeho vinohradském bytě osmaosmdesátiletého profesora Iva Pondělíčka. Z pokoje jedné vysokoškolské koleje do druhé a zpět mě provázela brožura nazvaná Bergmanův filosofický film. A pak se najednou ztratila, aniž jsem stačil dorůst jejího sdělení. Ivo Pondělíček ji vydal roce 1967. Pro mě se stal už tímto činem občanem virtuální obce, která se jako opar a nezávisle na politickém počasí vznášela nad Prahou. Jeho spoluobčany byli další pohlední a přitažliví muži, šarmantní elegáni s intelektuální a uměleckou aurou: Miloš Forman, Milan Kundera, Jan Kačer, Jiří Suchý.
Díval jsem se na kštici pana profesora a říkal jsem si, osobnost konzervuje. Tvář svědčí o duši, maně jsem si vzpomněl na hostitelův esej Tvář a lidský úděl. Mluvili jsme o bovarismu a hysterii jako nemoci moderní doby a můj společník sázel věty, jako kdyby je četl. Neúhybně sledoval myšlenku a bylo mi blaženě, když jsem sledoval autentickou intelektuální práci. Připadal jsem si jako ve wellness studiu, kde ze mne smývají sliz blábolů, jimiž jsem denně pokrýván od hlavy až k patě. Je obtížné si představit, jak tento duchaplný a citlivý člověk mohl vydržet nápor světově bezprecedentního desetiletého působení na klinice plastické chirurgie a na klinice popálenin, kde byl ordinářem lékařské psychologie. Je spoluautorem knihy Rekonstrukce a rehabilitace popáleniného traumatu a spolu s Radanou Königovou za ni obdržel v roce 1985 mezinárodní Ramelotovu cenu za vědecký výzkum. V bublině prosincového soumraku, jenž něžně dosedal na Prahu, jsme svorně dumali nad tím, co dnes znamená slovo elita, o tom, jak hierarchii založenou na hodnotách dnes nahrazují sítě odvolávající se na vzájemnou závislost. I na daň, již člověk platí za vysoký věk, došlo. Dlouhé prsty expertů na bankovnictví, reality, politologii i komunikace na nás byly krátké. Jak vyhuble a neduživě vypadá slovo expert vyslovené před Pondělíčkovými obrazy visícími v pokoji.
Bohužel minula doba, kdy se ještě přijímaly přihlášky do této „krásné společnosti".
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV