Uvědomil jsem si, že to zdaleka není jejich chyba. Kde by se to za posledních pětadvacet let měli dovědět? Copak byl Antonín Jaroslav Liehm viditelný a slyšitelný v našich médiích? Zajímala někoho šíře jeho několik desetiletí trvající exilová zkušenost? Zazněla z něčích úst ona Kunderou v románu Nevědomost tematizovaná výzva: Vyprávěj!?

V létě roku 2011 jsme se z Literárních novin vydali za Liehmem do Paříže, kde tehdy žil. Cítili jsme, že svědectví o kulturním ekosystému druhé poloviny dvacátého století, která uložil do svých knih, vyžadují prostředkující komentář zblízka.

Liehm patřil k lidem, které každá živoucí kultura nutně potřebuje. Bez těchto červených krvinek přenášejících životodárný kyslík z jedné oblasti kultury do druhé se příhodné klima pro tvůrčí činy nedá vytvořit. Liehm od konce čtyřicátých let dychtivě slídil po všem zajímavém v české kultuře, později zejména ve filmu a literatuře, a díky svým jazykovým znalostem měl nos i na kvalitní věci ve světě. Záhy začal nejen překládat, ale navíc svým kulturně diplomatickým talentem dokázal vyvolávat osmotickou výměnu mezi Československem a zahraničím, přičemž brak a nekvalita zůstávaly tam, kde se zrodily. Proudily hodnoty.

V roce 1961 se doba a Liehm šťastně sešli v redakci Literárních novin. Se silným autorským zázemím kráčely noviny k pražskému jaru a sehrály v něm klíčovou roli. V jednom z úvodníků v roce 1964 formuloval Liehm svou představu takto: „Čtenář od novin očekává, že mu noviny poskytnou maximum úplných a spolehlivých informací, že mu k nim dají (nikoliv vnutí) i klíč, a především se spolehnou na soudnost čtenáře, na jeho schopnost myslet, analyzovat, vytvářet závěry. Informace, o jakých je řeč, to je pro politicky myslícího člověka jako kyslík. Nemá-li je, ztratí tento člověk postupně, ale spolehlivě důvěru k novinám vůbec.“

Zvědavost je pro novináře kovadlina. Bez ní se nedá ukovat nic, co by zaujalo. A to se Liehmovi nestávalo. Vyptával se, kudy chodil. Byla z toho nakonec kniha. Generace se jmenuje a dodnes stojí ty rozhovory za přečtení. V pařížském rozhovoru Liehm řekl: „Když Karel Hvížďala v televizi dělal rozhovor o svých rozhovorech, tak tam řekl, že jeho rozhovory mají úspěch, protože něco takového začal dělat jako první, protože to se tady nikdy nedělalo. Jenže mi volal člověk, který to slyšel, a říká mi: já jsem to prostě nevydržel a zavolal jsem do televize, že to není pravda. Oni tam koukali jako tele na nový vrata, poněvadž o tom nikdy neslyšeli, že to nikdo nezpochybnil.“ Česká kulturní paměť zatáhla oponu a to, co se před listopadem 1989 odehrávalo na veřejné scéně, za ní zmizelo. Doplatil na to i AJL.

Antonín Jaroslav Liehm se 2. března 2019 dožívá devadesáti pěti let. Je na nás, abychom mu poděkovali nejen za stvoření legendy Literárních novin, ale i za skvělý evropský projekt revue Lettre Internationale z 80. a 90. let. Za těmito a nesčetnými dalšími aktivitami však u Liehma stojí skálopevné přesvědčení, že jedinou šancí pro český národ, jak se neztratit v dnešním chaotickém světě, je kvalitní kultura.

Děkujeme, pane profesore. 

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.