Všechna tato tři slova dnes lidé nesnášejí a v životě se jim vyhýbají. V prostředí, kde se přikládá zhruba stejný význam hudebním cenám Evropy 2 jako prezidentské inauguraci, nelze očekávat, že prezidentská inaugurace bude s to dospět k formálním znakům ceremoniálu.

Na ceremoniál jako na integrativní akt už ostatně v české společnosti neaspiruje žádná událost, protože již v zárodku záměru vrtá červ frašky. Fraškovitost nás v posledních letech v politice a ve veřejném životě navštívila tak často, že jsme si na ni zvykli a kdyby nepřišla, něco by nám chybělo. Vděčně vzpomínáme na toskánské prázdniny Mirka Topolánka, s dojetím si vybavujeme love story Petra Nečase pod kopulí předsednictva vlády, můžeme se ubavit k smrti nad prezidentským čakanem máchajícím na přivítanou Bohuslavu Sobotkovi. Za takové nápady by Georges Feydeau platil zlatem. Babišovo Čapí hnízdo se na první pohled zdá opouštět žánr českého vaudevillu, ale nebojte se, trpělivost, není všem dnům konec.

Z tohoto hlediska nemohla čtvrteční inaugurace druhého prezidentství Miloše Zemana zklamat žádnou škodolibou českou duši. Přednesený text se časem stane klenotnicí citátů, scénické efekty s příchodem a odchody aktérů by žádný inspicient nezaranžoval obratněji. A nelze přecenit ani božského scénografa, který to vše vsunul do Vladislavského sálu, jehož zdi by se zřejmě zapotily, kdyby si měly vybavit obdobně zdařilou podívanou v pěti stech letech své existence. I příznivci všeobecného referenda by mi snad dali za pravdu, že tento prostor nese nesmazatelné rysy královských parametrů a že gestózní malichernost, jaké jsme byli svědky, je tu blasfemická. Vychutnat a zažít rouhačství je však možné jedině tehdy, když je vám něco svaté. Přitom nemusíte nutně věřit v boha, stačí, když víte, že něco se prostě nedělá, že pořád ještě existují slova a činy, jichž se za určitých okolností člověk nesmí dopustit bez ztráty své důstojnosti.

Tahle doba zkrátka nemá styl. Styl nespojuje, styl vylučuje. Přísně literárně vzato styl volí jen přesná slova, ostatní zavrhuje a vyhýbá se jim. Naše civilizace je však chtivá, lačná, chce se zmocnit všeho, o nic nepřijít. Naše civilizace je svou povahou horizontální, zaměřená k dobývání globálního prostoru. Vystřídala epochu horizontální civilizace založené na aplikované ideji boha. Nechce se mi ovšem věřit, že smrt boha znamená automaticky zánik smyslu pro styl, ač by tomu rozpad životních forem s nástupem sekularizace společnosti od 19. století nasvědčoval. Pojem stylu je svou povahou konzervativní a utkává se v praxi s pocitem, že vše je dovoleno. Aktivity amorfního světa sociálních sítí, každodenní život naší společnosti a její politická tvářnost nasvědčují tomu, že už brzy nám styl přestane chybět. A taky to půjde.

Petr Bílek

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.