Není však třeba podlehnout tomuto optickému klamu. Velmi brzy se totiž ukáže, že způsob, jakým fenomén pražského jara Schulze Wessel uchopil, respektuje jednak logiku domácího českého vývoje po druhé světové válce jako nezbytného předpokladu snahy o reformu, ale nezapomíná ani na mezinárodní kontext studené války, jenž bohužel českému pohledu na srpen 1968 většinou fatálně uniká.

Koneckonců ani souhrnná připomínka na první pohled známých faktů není bez užitku, protože autor nabízí kontext a souvislosti nepamětnickým generacím zpravidla unikající. Příkladem může být třeba zrovnoprávnění mužů a žen, ke kterému i po legislativní stránce tehdy v Československu došlo. Autor cituje české emigrantky po roce 1968, jež v údivu zíraly na situaci ve vztahu pohlaví na Západě a připadaly si „jako v rozvojové zemi", kde se vývoj o dvacet let opozdil.

Dalším opomíjeným aspektem československého roku 1968 je skutečnost, že na přípravě společenských reforem a na jejich bohužel velmi částečné realizaci se podílely vědecké týmy a skupiny intelektuálů, z nichž zejména spisovatelé hráli dominantní úlohu. Plody tehdejšího rozkvětu ve všech oblastech umění koneckonců svědčí dodnes svou trvalou hodnotou o tvůrčím potenciálu národa. Redukovat tedy dobovou problematiku na boj mezi progresisty a konzervativci v KSČ je naprostým nepochopením podstaty tehdejších změn a záměrnou bagatelizací historie.

Pohled Schulze Wessela na politická jednání mezi československou a sovětskou reprezentací v roce 1968 je nemilosrdný a svým způsobem varovný. Pasáže o ponižujícím postavení ČSSR jako kolonie či nesvéprávné satrapie zahanbují čtenáře i po půlstoletí a přibližují bezvýchodnost situace, v níž se náš stát nacházel. Příjezd tanků pak odpovídal železné logice imperiálního myšlení, které ze světa nezmizelo a i dnes si na ně lze kdykoli sáhnout v několika regionálních zabarveních.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.