Za mého dětství na moravském venkově se lidé, když jim byl někdo zvlášť sympatický nebo ho dlouho neviděli a najednou ho potkali na cestě, loučívali: „Přindite na besedu." A beseda byla obřad, to nebylo postávání mezi dveřmi. Trošku se doma poklidilo a hlavně napeklo a uvařilo. Nikdo nikam nespěchal, protože nebylo kam. Vyprávělo se dlouze a posluchači poslouchali. Pobízelo se jen k jídlu a pití. Přítomné děti neměly hlas ani poradní a skákat do řeči dospělým žádné ani nenapadlo, neboť s ústy pootevřenými vyhlížely obraty příběhů a průpovídky hostů. Některé znaly už zpaměti, jiné oslňovaly nečekaností. Besedovalo se.

"Na překrásném Malostranském náměstí, pod vznešeným dohledem kostela sv. Mikuláše a s výhledem na monumentální hrad – sídlo českých králů, stojí novorenesanční budova tak zvané Malostranské Besedy. Místo, které si pražští občané zvolili jako místo setkávání, sdružování, besedování a přátelského prožitku. Ve druhém patře budovy, v komorním sálku s malovaným stropem a příjemným barem poskytujícím lehké občerstvení je příjemná scéna umožňující představení a možnost zábavy i potěšení krásným slovem a komorní hudbou. Spojení řeči, dramatu s emocí a sílou virtuozity hudebníků, tak bezprostředně a blízko návštěvníkům, vytváří neobvyklý a hluboký zážitek. O ten se snažíme." Tyto věty napsal režisér a herec Jan Kačer. Chtěl jimi postihnout, co si lze představit pod pravidelnými večery, na které zve spolu s dramatikem a režisérem Vlastimilem Venclíkem. Poté, co jsem několik setkání absolvoval, přijal jsem s potěšením pozvání obou organizátorů, abych se na večerech podílel aktivně a aby se jejich partnerem staly Literární noviny. Po prázdninách jsme si to zkusili poprvé, a jelikož snad věc nedopadla nejhůř, sejdeme se večer 21. září v 19.00 zase. V programu Malostranské Besedy se ten večer jmenuje U knihovny s Petrem Bílkem. Budeme besedovat.

Přinesu dvě knihy. Jednu pro hlas Kateřiny Holáňové, druhou pro Jana Kačera. Chtěl bych volně navázat na svou letitou rubriku z Literárních novin, kde pravidelně komentuji svou úpornou četbu. Představím autory a z přečtených ukázek by mělo publikum poznat, jestli se vyplatí jít do knihovny nebo do knihkupectví. Tyto hovory o literatuře by měly na přítomné působit, jako kdyby narazili na ukazatel směru v nejhustší džungli. A možná se podaří i něco navíc. Přindite se přesvědčit.

O tom, co se už v Besedě podařilo, Jan Kačer napsal: "Díky talentu a píli Venclíkově jsme hráli už několik jeho her majících značný ohlas pro svůj humor a bystrost ironického pohledu. Četla se skvělá hra Euripidova v překladu Topolově a dále budeme inscenovat hry Josefa Topola, který bydlel několik domů od Besedy a je tady vlastně domácím autorem. Hrála se hra Bergmanova – Po zkoušce. Besedoval s námi pan Zdeněk Mahler, Jitka Smutná hrála a zpívala, o výtvarném umění povídal krásně Jaromír Zemina. Plánů, vlastně lehce dosažitelných je nepřeberně. Scéna nepotřebuje kostýmy ani jiné divadelní prostředky, všechna zodpovědnost a důraz je krásném textu, poctivém herectví, empatii a hudbě."

Beseda není přednáška, besedu tvoří všichni, kdo se účastní. Má-li se z večera stát zážitek, potřebujeme vás. Na shledanou ve středu.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami