A z téhož důvodu nelze vznik verše hledati jinde než právě v době Žižkově, v době prvého vzplanutí táborského fanatismu. Že píseň je cele prosycena duchem, jímž žil a jednal Žižka sám, tlumočí nejvýrazněji právě její prvá slova: Ktož jste boží bojovníci a zákona jeho. Zde máme, co jsme všestranně a rozličně jako vlastní pochopení jeho role dějinné z listů Žižkových odvodili, řečeno přímo a plně. Zde najdeme také výrazné stopy názoru, že válka, již vedou bojovníci boží, je válka svatá – a jako kdysi v Islamu, tak i zde fanatisuje se bojovník boží slibem, že vojenský pán, pán dobrý a štědrý, t. j. Kristus sám, ručí mu za škody stokráte: kdo proň život složí, věčný míti bude; blaze každému, kdo na pravdě sejde. A zde máme zároveň výmluvný doklad oné nám tak cizí psychologie bojovníkův božích, kteří v jedné strofě dovedou chvalořečiti Pána, že „velíť i život složiti pro lásku svých bližních" a v strofě následující svou modlitbu bitevní zavírají vražedným a v radosti zabíjení se takřka kochajícím vyznáním:
A s tím vesele křikněte,
řkúc: Na ně, hr na ně!
braň svú rukama chutnejte,
bóh pán náš! křikněte,
bijte, zabijte, nikoho neživte!

Jak se ubránit pocitu, že se kolem nás odehrává jedna božská fraška za druhou? Jedině v otupělosti vůči tradici a v nepřemýšlivém zvyku je spása. Kdyby pro naše vnímání zůstaly živé všechny vrstvy z historie významů slov, činů a gest, museli bychom se zbláznit. Vědět o všem všechno je hrůza. Hradní stráž prezidenta, který dnes hřímá proti božím bojovníkům islámu, mašíruje parádně pod takty dávného krvavého chorálu a auditorium ve Vladislavském sále se dme ceremoniální pýchou a hrdostí. Vtíravá nostalgie národa prakticky bez armády schopné jej ubránit? Opakující se připomínka doby, kdy Evropě vstávaly vlasy hrůzou nad tím, jakých krutostí jsou schopni Češi? Jakési naše „zajetí egyptské" naruby?

Vyprávění o činech a lidech táhnou dějinami jako muly, ale náklad významů a smyslu na jejich hřbetech nezůstává týž. Jednou je přepadnou reformační zbojníci a okradou je, jindy je o břemena poselství připraví protireformační celníci, pak do zabavené pšenky strkají prsty germanizátoři a nahradí ji pískem nebo se na dnech prázdných vaků rozhodnou hledat poslední zbytky naděje obrozenečtí poháněči stáda. Mnohem častěji se však přihodí, že zvířata ať už s nákladem či bez něj zabloudí v lese zapomnění a umřou hlady.

Do časů, v nichž jsme a které jsme si nezasloužili nijak, se dobelhají jen trosky karavan a někteří se na ně vrháme s dychtivostí chudých pozůstalých, neboť doufáme najít dosud neobjevený a nezabavený poklad, něco, čím bychom trvali a věděli proč. Jiní ovšem jsou si vědomi, že i vědět o něčem něco je taky hrůza, a udržují se mimo dějiny a vystačí si s vlastním životem, neboť moudře cítí, že to jsou jediné dějiny, jež jim skutečně patří. Tito mívají ke štěstí blíž.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami