„To poškozuje naši politiku na jižní Moravě, kde vinaři podporují sociální demokracii,“ hřímal Škromach. Jak vidno, jsou body, na kterých se shodnou snad všechny politické strany „napříč spektrem“. Dalším zjevným faktem je, že racionální ekonomické uvažování, byť v době drastických schodků rozpočtu, jde populisticky zcela stranou. Ať už jde o vládní strany, nebo opozici. O co se ale ve skutečnosti hraje?

Že výjimka ze spotřební dani na tiché (nešumivé) víno, obzvlášť v době krize, nemá opodstatnění, je zřejmé. A že se tu živí nebezpečný mýtus o „hodném“ a „zlém“ alkoholu stejně tak. Prokazatelným faktem je, že „dvojka bílého“ obsahuje víc čistého alkoholu (19 gramů), než panák čtyřicetiprocentní vodky (13 gramů).

Odvody do rozpočtu

A jak vychází odvod spotřební daně do státního rozpočtu v číslech? Lihoviny s 29procentním podílem trhu ČR se na výběru spotřební daně podílejí z 65 % a dosáhly celkového odvodu do rozpočtu 8,9 miliardy korun. Pivo s podílem 46 procent odvedlo 3,5 mld. korun a víno se čtvrtinovým podílem na spotřebě přineslo na dani 0,4 miliardy korun (jde jen o šumivá vína). Tichá vína nula!

Co brání vinařská lobby?

Svaz vinařů ČR uvádí (data z roku 2020), že aktuální plocha vinohradů je 17.920 hektarů, máme na 17.500 producentů hroznů s roční domácí výrobou 725.000 hl. Celková spotřeba v České republice je pak 2,2 mil. hektolitrů. Tzn. že 65 procent spotřeby vína pochází z dovozu.

A ďábel nezdaněných vín se skrývá v detailech. Z těchto rámcových čísel pak při bližším pohledu vyplyne, že na 16.400 je tak zvaných malých vinařů hospodařících na rozloze do jednoho hektaru. A tato nemalá voličská základna (dlužno vynásobit ještě koeficientem cca 5 – 7, dodavatelé zařízení a služeb, rodinní příslušníci atd.) má pro své hospodaření řadu úlev.

Vinař jako zahrádkář?

Stručně řečeno nemusí vést žádnou kontrolovanou evidenci sklizně, žádnou evidenci vyrobeného počtu lahví, neplatí DPH a jako živnostníci odvádějí jen malou paušální daň nepřesahující v průměru 20.000 tisíc korun za rok. A protože nedisponují „provozovnami“, ve kterých probíhají pravidelné ochutnávky, prodeje vín, (vinný sklep není provozovna!) pohoštění atd. nepodléhají hygieně, nemusí mít toalety, nezodpovídají se požárním předpisům, nevedou účetnictví a finančáku nic neodvádějí. V očích moravských lobbistů jsou tito vinaři něco jako zahrádkáři v Čechách s deseti cibulemi a záhonkem mrkve.

Že na „košty otevřených sklepů“ lákají vinařské obce jako takové, to je něco jiného, protože to neorganizují konkrétní malovinaři a ještě na takovou propagační akci dostanou – v případě, že o to požádají – příspěvek od Vinařského fondu. Á propós Vinařský fond. Jde o zákonem zřízenou marketingovou agenturu disponující ročním rozpočtem kolem 65 miliónů korun. Na polovinu se skládají vinaři, druhou polovinu pak doloží ze zákona státní rozpočet!

Potenciální výnos?

A jaký by mohl být přínos do státního rozpočtu při uvalení spotřební daně na produkci tichých vín malo- i velkoproducentů, ale především dovozců? Podle některých hráčů na domácím trhu s alkoholem by objektivním – byť striktním - kritériem mohla být fixní částka na gram čistého alkoholu v nápoji. V takovém případě by mohlo jít až o plus 20 miliard do rozpočtu. Ostatní experti smířlivě dodávají: „plaťte alespoň tolik, co za sekty“ a budou to zhruba čtyři miliardy korun! Nejen podle soc dem, ale i podle poslanců vládnoucích stran, existuje alkohol „rovný“, ale také „rovnější“. Vinný, nezdaněný!