Ctitelé morálního kýče se již od 90. let snažili vymazat tohoto romanopisce z dějin české literatury. Dnes se tomu ze strany „woke“, tzv. probuzených, říká moderně „cancel culture“.

Morální kýčaři, oni samozvaní kulturní arbitři, od počátku romány Martina Nezvala upřímně a s celou svou vášní poctivě nenáviděli.

Už prvním mimořádně úspěšným románem Anna sekretářka je v roce 1991 nehezky pohoršil. Byl první, kdo v české literatuře neakceptoval kyčoidní pohled na revoluční skutečnost, neboť viděl absurdní komičnost tam, kde se morální kýčaři snažili pro národ upřímně dojímat. Problém byl, že nešlo o prvoplánové satirické legrácky, ale o takříkajíc existencionální pohled na realitu. Tam, kde se morální kýčaři pro nás dojímali, tam se Martin Nezval pro nás bavil. A odhaloval neznámou stránku lidské existence asi jako Josef Škvorecký ve Zbabělcích. To oba autory – mimochodem – později velmi lidsky sblížilo, jak plyne ze Škvoreckého předmluvy k Nezvalovu dalšímu románu Zlatí hoši.

Martin Nezval není ve svých románech nikdy osobní, ale jde mu o nadčasovou rovinu, která platí včera, dnes i zítra.

Byl to právě Josef Škvorecký a jeho žena Zdena Salivarová spolu ještě s Vladimírem Páralem, kdo se jako první veřejně postavili na obranu Nezvalovy tvorby.

Odměna za přízeň těchto ikon byla sladká. Film Ulovit miliardáře, dle Nezvalova románu a scénáře,režírovaný Tomášem Vorlem, označili morální kýčaři za nejhorší film roku. Naštěstí diváci se jim vysmáli. Jen na youtube, sečteme-li všechny nabízené verze, zhlédlo film přes dva miliony diváků. A to z prostého důvodu. Film se jako první v Česku nehorázně bavil „sluníčkářskými“ hodnotami. Hodnotami, kdy při hlubším rozboru zjistíte, že doboví hrdinové mohou být často pokrytečtí vykukové. A ti zatracení mohou někdy přinášet hodnoty, na nichž stojí lidská existence.

Obdobně antikýčovitě si Martin Nezval počíná i ve svém nejnovějším románu Smát se nahlas. Jde vlastně o životopisný román o autorovi nejpřekládanějšího humoristického románu na světě, kterým není nikdo jiný než Jaroslav Hašek. Nezvala nezajímá kýčovitá barvotiskovost, s jakou je Hašek v Česku pojímán. Zajímá ho Hašek odvážný a bojující. Nezval si snad jako první uvědomil paralelu osudu dvou velkých spisovatelů. Jaroslava Haška a Jacka Londona. Oba žili ve stejné době a oba pocházeli z chudých poměrů. Oběma zemřel záhy otec. Oba museli od patnácti let živit rodinu, oba často řešili svou existenci tuláctvím, oba osud zahnal do extrémně studených krajů (Sibiř, Aljaška), kde museli spoléhat jen sami na sebe.Oba měli problém s alkoholem,a oba umřeli ve věku čtyřiceti let. Oba měli stejné téma. Neztratit se ve složitém světě.

Zatímco London čelil realitě po americku, kdy silná individualita se postaví čelem k nelítostnému světu, Hašek na svět reagoval po Česku. Vědom si toho, že silná individualita je v Česku záhy kulturně odstřelena, rafinovaně si nasadil masku souhlasící bestie. Bestie, která rafinovaným souhlasem destruovala systém v jeho samé podstatě, slovy Josepha Hellera. A to pod heslem: „Máme páteř, ale ne proto, abychom si ji nechali od systému přerazit.“ To je vlastně motto celého románu.

Vypravěčem románu Smát se nahlas je Jaroslav Hašek. V rámci jakéhosi až magického realismu, se dostaví ve spirituální podobě na divadelní zkoušku. Na ní divadelníci připravují inscenaci o životě Jaroslava Haška. Hašek je touto drzostí pobouřen, neboť co tihle kašpaři o jeho životě vědí. A proto je odhodlán při premiéře proměnit jejich snažení v největší ostudu jejich života. A tímto způsobem dochází ke střetu dvou rovin. Roviny Haškova skutečného života a jeho hodnot versus roviny naší zjednodušující interpretace Haškova života a našich hodnot či pseudohodnot. V závěru zjistíme, že se v tom pořád mlátíme jako nudle v bandě. Že současníci mají stejné problémy jako existovaly před sto lety. Stejné udavače, stejné snaživce, stejné užitečné idioty i stejné jedince, kteří poctivě hledají své místo na světě.

To čtenáři dojde hlavně ve chvíli, kdy román líčí Haškovy osudy na Ukrajině. V době, kdy se zde budují legie. Legionáři musí utíkat do Moskvy, neboť Ukrajinci vesele pustili Němce až na hranice Ruska. A volně příchozí německá vojska střílí Čechy v rámci příjemné kratochvíle jako dezertéry.

Román Smát se nahlas je nejen plný sarkastického humoru, ale i velmi poučný vzhledem k naší minulosti i dnešku. A to i včetně toho, proč se i po sto letech tak urputně buduje kýčovitá image legionářů. Věci byly totiž poněkud složitější než to kyčoidní kulturní arbitři připouštějí.

A to je důvod, proč se o románu Smát se nahlas v mainstreamových médiích nic nedočtete.