Před pár dny zveřejněný vládní balíček reformních opatření, které prý mají ozdravit veřejné finance, obsahuje též zásahy do dosavadních sazeb DPH. Většina racionálně uvažujících ekonomů a komentátorů zpochybňuje vládní tezi o tom, že žonglování s DPH bude mít přímý vliv na ceny potravin na trhu. Zkušenost říká, že jakmile zejména velké řetězce jednou cenu zvýší, tak s ní dolů už nejdou, s výjimkou zboží, kterého se třeba kvůli končící expiraci potřebují zbavit ve slevách. Zkrátka pro spotřebitele obecně levněji nebude.

Druhým koncem do stejného krajíce kousla vláda v balíčku příslibem, že zruší miliardové dotace např. do potravinářského průmyslu, týkat se to má např. Madety, Hamé či Agrofertu. Při bližším zkoumání však zjistíme, že ani tento příslib nemá zlaté dno. Většina dotací do tohoto odvětví je vázána na dotace evropské, a k těm nemá česká vláda žádný restriktivní přístup. Takže co? Zase nic. Humbuk, ukázání na společného nepřítele, a karavana táhne dál.

Jenomže je zde stále jedna přetrvávající potíž, a to jsou ceny potravin pro koncové spotřebitele. Dlouhodobě jejich výší viní různé kruhy, nejen vláda, ale třeba i lobbista Tomáš Prouza, právě velké potravinářské producenty (za všechny opět oblíbený fackovací panák Agrofert). Abychom problematice lépe rozuměli, musíme si předně uvědomit, že koncová cena není výmyslem nějakého cifšpiona v jedné firmě, natož nějaké pomyslné kartelové dohody. Dobré a lapidárně srozumitelné vysvětlení podal Martin Pýcha, předseda Zemědělského svazu České republiky:

„Ceny potravin zvyšují samozřejmě vyšší vstupní náklady energie, pohonné hmoty, v případě zemědělců třeba jsou to nárůsty cen hnojiv o 300, 400 procent, nárůsty cen krmiv atd. takže u zemědělců jsou to vyšší náklady, samozřejmě vyšší energetické náklady mají i potravináři, u potravinářů, jako je třeba cukr, tak málokdo ví, že třeba cukrovary platí také emisní povolenky, takže jim se do toho promítá nejenom cena energií, ale ještě cena emisních povolenek.“ Takže jeden viník je zřejmý: náš nefunkční stát, který se „postaral“ o téměř nejvyšší ceny energií v Evropě a též o jednu z nevyšších inflací v EU. Což společně dává ty nejhorší podmínky pro rozvoj nejen v tomto odvětví. A jediné, co vláda umí, je svalit vinu za inflaci na ČNB a za ceny potravin na velkoproducenty. Přitom těch u nás zdaleka není převažující množství. K porozumění stačí jednoduchá početní úvaha: Zatímco u zemědělců (velkých či malých) se rentabilita vlastního kapitálu, tzn. jak moc ročně zhodnotí peníze, které investovali do podnikání, pohybuje někde okolo 5-6 %, u prodejních řetězců jsme někde na 30 %. Ještě srozumitelněji řečeno, zatímco retailistovi se peníze, které investoval, vrátí za cca 3 roky (100/30), u zemědělce je to cca 20 let (100/5).