Otázka zní, kdo si hraje a kdo si zahrává, zda další koalice bude velká, anebo spíše „smíšená" nebo jakou mírou hodnotit pojem „malé změny". „Malou změnou" může být nahrazení primátora, stejně jako rozhodnutí ho neměnit a naopak změnit obsazení postů radních. Jde o to, co čím poměřujete a v jakém časovém horizontu přemýšlíte.

Situace v Praze tak připomíná spíše než čitelnou šachovou partii rychlé míchání karet, kdy na konci můžete mít ruku plnou trumfů, stejně tak jako plív a pak záleží jen vás, jaký dojem vzbuzujete na okolí.

Příklad Jiřího Dienstbiera může být inspirací. V pražské ČSSD byl do loňských komunálních voleb Dienstbier, jak to slušně říci, naprostá nula. Pracoval v AK Mariána Čalfy, s níž měl a má velmi dobré vztahy jeho dnešní největší soupeř Petr Hulinský. Kdo stál za rozhodnutím vedení pražské ČSSD oslovit Jiřího Dienstbiera s nabídkou, zda by se nestal volební marionetou, se dnes vedou spory. Nicméně oba zmiňovaní autoři nápadu si dnes sypou popel na hlavu (není třeba je jmenovat :-) ).

Dienstbier - který podle několika na sobě nezávislých zdrojů přislíbil, že nebude vystupovat proti jakékoliv variantě koalici na magistrátu výměnou za to, že mu bude přepuštěno místo poslance - si však po volbách náhle vzpomněl na svoje disidentské mládí a slib neslib, postavil se proti velké koalici ODS a ČSSD. Muselo ho po dlouhé době živoření na okraji české politiky oblažit, že se disidenství opět vyplatilo: postupně získal díky tomu křeslo senátora, místopředsedy strany (aniž by za ním stála jeho domovská stranická organizace) a posléze i post stínového ministra spravedlnosti, což do té doby neznámého právníka v konkurenci s Marií Benešovou muselo těšit o to více. Dnes je nejoblíbenějším politikem, což podle některých vede Dienstbiera k tomu, že už vidí limity i stávajícího předsedy a jeho spojence Bohuslava Sobotky.

Odpovědnost neviditelné opozice

V tomto smyslu by současná krize na pražské radnici, ruku v ruce s blížícími se prezidentskými volbami a profilováním kandidátů jednotlivých stran, mohla znamenat pro primátora Svobodu zajímavou možnost nastoupit Dienstbierovu cestu. Startovní pozici mají stejnou...

„Dotek medúzy" je někdy smrtelný, někdy naopak působí jako pokropení živou vodou. Dříve „politická láčenka" Dienstbier je dnes nejpopulárnějším politikem, stejně jako svého času „se to přihodilo" Janu Fischerovi. Svoboda ukázal, že je sice politicky neobratný, ale politickou láčenkou jej lze nazvat jen stěží: nějaký názor má. A ten, kdo jako první začal uvažovat o jeho další kariéře je dnes jeho soupeřem. Jak říkám, spíše, než klapot šachových figurek pokládaných s rozmyslem na šachovnici, slyším šustění karet...

Za současnou krizi může i TOP 09. Paradoxně ne proto, že by byla natolik silnou opozicí, ale z důvodů přesně opačných: spory na magistrátu překryly fakt, že TOP09 na úrovni Prahy přestala existovat jako jednotná frakce ve chvíli, kdy se její volební lídr Zdeněk Tůma zachoval tak, jak všichni před volbami předpokládali, totiž jako byznysmen. Když se nestal primátorem, odebral si jednoduše a bez výčitek z trička Prahu a dal si tam to, co čemu rozumí nejlépe, totiž byznys.

Od této chvíle prochází pražská TOP 09 o co tišší, o to větší krizí a soubojem. Jedna část totiž vede jednání s ODS, druhá s ČSSD, aniž by to ovšem o sobě věděly. Tato situace vytvořila doslova laboratorně exkluzivní podmínky pro vznik alternativních řešení vůči současné koalici, v níž rostly spory rychleji, než jak se hojí rány malých dětí.

Komu bude zvonit Praha?

Vzhledem k tomu že všechny strany mají před sebou ještě 3 roky - vyvolat předčasně pražské volby je stejně tak obtížné, jako dnes přesvědčit Sparťana, aby fandil Slávii - je řešení na jednu stranu o to lehčí, na stranu druhou o to těžší. Lehčí proto, neboť pražským politikům nehrozí „vypuštění rybníka", na stranu druhou však hrozí to, čeho jsme byli svědky všude po zemi v minulých komunálních volbách: vnitrostranické hrátky bez jasného řešení stvořily hnutí a la „občané toho či onoho města pro či proti". Tato antistranická hnutí, ať již se budou jmenovat jakkoliv, zaútočí v krajských volbách a budou - vzhledem k tomu, jak se chovají standardní politické strany - více či méně úspěšná.

S tímto rizikem musí počítat i ti, co teď šustí pražskými kartami. Mají proti sobě potenciální „Thomy", ať již se jedná o primátora Svobodu či o českou „železnou lady" Aleksandru Udženiju, kteří je mohou v klidu nechat míchat stávajícími kartami, protože si za tři roky vezmou jednoduše balíček karet nových...

A komu by pak Praha „zvonila", je otázkou.

Publikováno se souhlasem vydavatele