A že se také opět ukázaly všechny Zemanovy přednosti coby taktika a rétora. Jeho úspěch je o to větší, že se mu podařilo přesvědčit především levicového voliče, odmítajícího vládu Nečase s Kalouskem a že se dokázal vyhnout negativním dopadům amnestie Václava Klause, tedy člověka, jehož je Zeman veřejným favoritem.

Přitom je Zemanova strana SPOZ – ačkoliv mimo parlament – fakticky další koaliční stranou Nečasovy vlády. Jeho kampaň před volbami 2010 byla namířená nikoliv vůči pravici, ale proti ČSSD. Jako tehdejší účastník různých jednání jak politických, tak volebního štábu v Lidovém domě vím, jak Zeman svojí kampaní, svými styky v médiích, zvláště v Právu, ale i v nejužším vedení ČSSD komplikoval vedení kampaně proti reinkarnaci české pravice. Vezmeme-li si dnes analýzu Zemanových předvolebních rozhovorů z tehdejší doby, zjistíme, že jeho soupeřem nebyla ODS, ani TOP09, ale „paroubkovská ČSSD“. Zisk jeho SPOZ v podobě skoro 5% zasadil zásadní ránu pro možnost levicové vlády a naopak umožnil ustanovit vládu v čele s Petrem Nečasem na personální platformě bývalé vlády Mirka Topolánka, Zemanova přítele, jen bez Topolánka a s Věcmi veřejnými.

Je jednou z největších chyb ČSSD, že toto voličům nebyla schopna včas, důrazně a srozumitelně sdělit. Přitom se jedná o zásadní informaci pro rozhodování levicového voliče: je to Miloš Zeman a jeho SPOZ, která nese odpovědnost za tzv. reformy Nečasovy vlády, za zdražování a snižování důchodů i podpory sociálně potřebných, rodin s dětmi, ale i platů učitelů a všech, ke kterým jinak Zeman tak hezky promlouvá. Dopustit, aby se ze Zemana stal přirozený kandidát těch, kdo zásadně nesouhlasí s politikou Nečasovy vlády, to je opravdu horší, než zločin - je to chyba.

Přitom Zeman nese prokazatelně odpovědnost již za druhou vládu pravice, již podruhé znemožnil ČSSD nástup do Strakovy akademie. Na podzim 2006 prokazatelně působil na tehdejší poslance ČSSD, aby odmítli rýsující se dohodu na bázi velké koalice ODS a ČSSD, v rozhovorech pro média ostře vystupoval proti této možnosti a když se podařilo i s jeho aktivní účastí poslance Miloše Melčáka a Michala Pohanku, v následných rozhovorech jejich kroky legitimizoval. K jeho cti slouží, že byl ochoten tuto vládu podporovat i tehdy, kdy ztrácela podporu veřejnosti a zcela zásadním způsobem otočila svojí politiku proti zájmům voličů ČSSD. Že tato jeho přímluva nebyla zadarmo, se ukázalo záhy, například v personálních krocích v některých státních podnicích (namátkou Státní hmotné rezervy či České dráhy) či v zakázkách, přidělovaných státem či polostátními firmami. Z této doby se datuje také velmi lukrativní a referenční zakázka Letiště Praha pro firmu Lukoil na dodávku paliva.

O roli Miroslava Šloufa a Miloše Zemana v prezidentské volbě v únoru 2008 ve prospěch Václava Klause není možné pochybovat. Málokdo ovšem ví, že tehdy nešlo jen o volbu Václava Klause, ale jak to tak u Zemana vždy bývá, mělo to i svůj vedlejší plán. Ten počítal s tím, že ti zákonodárci ČSSD, kteří podpoří Václava Klause, rozštěpí následně poslanecký klub ČSSD a utvoří tak parlamentní platformu poslanců, kteří budou také podporovat Topolánkovu vládu. Tomu se naštěstí tehdy podařilo zamezit. Co by to tehdy znamenalo pro budoucnost ČSSD, jak hluboko by to vedlo k vnitřním tahanicím a sporům, které tak Zeman rád uvnitř ČSSD vyvolával a dirigoval, ponechme diskusím. Tehdy se ale podařilo jen oddálit vznik SPOZ, která již tehdy měla své kmotry, finanční zázemí a především – cíl. A tím bylo oslabit ČSSD.

Zemanovi se také v prezidentské podařilo efektivně odrážet jakékoliv pochybnosti o jeho okolí. Přitom si vystačil s naprosto banálními větami typu „Šloufa si na Hrad nevezmu, navíc je to spokojený dědeček pěti vnoučat“, „Zdeněk Zbytek dováží moldavské víno a má pension na Šumavě“ a že firma Lukoil nemá s jeho kampaní nic společného, ačkoliv její představitel v ČR Martin Nejedlý je místopředsedou jeho strany a prakticky mu organizuje volební kampaň.

Je přitom překvapením, že i jinak vůči Zemanovi kritická média v čele s MF Dnes si všimla podivností v jeho kampani až doslova na poslední chvíli, kdy již byla volební kampaň přehlušována předvánočním běsněním, kdy lidé myslí na politiku opravdu jen okrajově. Je to o to paradoxnější, že velmi nákladná prezidentská kampaň Zemana běží už skoro rok, kdy se po celé republice objevily stovky billboardů a jiných reklamních nosičů s výzvou na podporu podpisu petice za Zemanovu kandidaturu.

V tomto opět selhala ČSSD, která si dala takovou práci s omezením finančních limitů na prezidentskou kampaň v prováděcím zákoně o prezidentské volbě a přestože v praxi, prakticky na každém rohu, měla již důkaz o běžící prezidentské kampani, nebyla schopna vetknout tuto realitu do zákona. I proto dnes může Zeman a jeho tým s úsměvem tvrdit, že jejich volební výdaje odpovídají realitě, ačkoliv museli do podzimu, kdy začal platit zákon o prezidentské volbě, vynaložit za kampaň již desítky milionů. Kdo chce kam…

Bohužel pro ČSSD budou následující dny obrovskou zkouškou. Je zřejmé, že část ČSSD, včetně členů nejužšího vedení, bude Zemana podporovat a že to vnese opět do strany rozkol. Přitom ČSSD čeká zásadní sjezd, který by měl vyřešit palčivé otázky jak vnitřního fungování ČSSD, tak především toho, jak a s jakým programem bude ČSSD čelit propadu důvěry veřejnosti vůči zavedeným politickým stranám. Pokud by tuto zásadní a potřebnou diskusi měla nahradit hádanice o Zemana, bude to ta největší prohra ČSSD.

Publikováno se souhlasem vydavatele.