Jeho hlavní body lze pro připomenutí shrnout do několika bodů: 1. Letargie členské základy, 2. Strana je ovládána kmotry a zákulisními hráči, 3. Nulová zpětná vazba volených zástupců. Výzva měla za cíl „zburcovat“ podle signatářů mlčící většinu členské základy strany, která má svojí neaktivitou vytvářet pouze zdání demokratických poměrů uvnitř strany. Tento stav nazývají signatáři „formální demokracií“. Protože se o této výzvě a hlavně signatářích začíná s blížící se pražskou krajskou konferencí opět mluvit, stojí za to se dnes podívat, jak si výzva za těch více jak devět měsíců stála a jak přispěla k oživení ČSSD.

V první fázi vzbudila výzva velké ohlasy uvnitř ČSSD, a to jak řadových členů, tak i členů vedení strany. Negativně se vůči „Dienstbierově výzvě“ vymezili tehdejší představitelé „haškovského“ křídla v čele se Zdeňkem Škromachem a Michalem Haškem. Dnes by bylo přesnější je – vzhledem k faktickému rozpadu této skupiny – nazývat „tradicionalistickým“ křídlem. Vyčítali signatářům obecnost textu i kritiky a poukazovali na rozdílné poměry mezi stavem a prací členské základny v různých krajích. Od Zdeňka Škromacha zazněla navíc osobní výtka vůči Dienstbierovi v podobě obvinění ze snahy rozbít ČSSD.

Pražští solitéři

Tehdy byla tato reakce očekávatelná – pražská sociální demokracie byla jedním z pilířů „haškovského“ křídla, které si navíc pohrávalo s myšlenkou podpory prezidentské kandidatury Miloše Zemana. Nebylo tedy nic jednoduššího pro signatáře v čele s Dienstbierem této nahrávky na smeč využít, pojmenovat reálný stav problému a získávat všeobecnou podporu jak ve straně, tak na veřejnosti.

Reakce signatářů v čele s Dientsbierem, kterým se dostalo jen vlažné podpory od zbytku vedení v čele s Bohuslavem Sobotkou (který si pravděpodobně uvědomoval rizika spojená s tak ostrou debatou, která by mohla vést přesně k tomu, z čeho obviňoval Dienstbiera Škromach), byla ovšem překvapivá: místo obhajoby v podstatě velmi správných tezí a podrobného, věcného odmítnutí výtek kritiků, začali vysvětlovat, že svoji výzvu nevztahovali vůči celé ČSSD, ale pouze k té pražské. To byla strategická chyba, která – ať již to tak bylo, či nikoliv – učinila z projektu pouhý mocenský nástroj boje uvnitř pražské organizace, navíc okořeněný osobním angažmá Jiřího Dienstbiera.

Od této chvíle ztratil projekt potenciál celostranické diskuse a odvrátili se od něj jak řadoví členové, kteří se potýkají s kmotrovskými strukturami oranžových baronů v různých organizacích po celé zemi, tak – celkem logicky - i média.

Mrtvá „Živá socdem“

Pokud dnes prozkoumáte webové stránky iniciativy, zjistíte, že „Živá socdem“ umřela někdy v březnu tohoto roku, tedy měsíc po svém vzniku. Od této chvíle není prakticky o aktivitách projektu jakkoliv slyšet. I tento stav – spolu s odmítnutím celostátního významu výzvy a její omezení na pražskou organizaci - jen přiživuje pochybnosti o pravých záměrech signatářů, o jejich schopnosti naplňovat své teze intenzivní, ale možná šedivou a nevděčnou vnitrostranickou prací a o legitimnosti jejich kritiky letargie členské základny, když oni sami moc pracovitosti (alespoň co se obsahu stránek týče) nepředvedli.

Přitom od vzniku výzvy přibylo několik zásadních otázek, které by právě „Živá socdem“ měla řešit a na které by spolu s členskou základnou – v duchu své výzvy – měla hledat odpovědi: ať již se jedná o pštrosí politiku vedení strany, včetně Jiřího Dienstbiera, vůči ústecké organizaci před krajskými volbami, která přispěla k těžkému poškození jména ČSSD jako celku (podle posledního průzkumu STEM je v Ústeckém kraji nejvyšší spokojenost s vítězstvím KSČM na straně jedné a největší rozčarování z celostátního vítezství ČSSD na straně druhé), přes objektivní a otevřenou analýzu výsledku krajských voleb, až po otázku vztahu ČSSD ke KSČM.

Tři otázky pro Dienstbiera

Všechna tato tři zásadní témata přitom spojuje právě osoba Jiřího Dienstbiera, který je na jedné straně hlasitým kritikem koalice ČSSD a ODS, korupčních poměrů a tzv. kmotrovství, avšak mlčel k poměrům v ústecké ČSSD a mlčí i dnes, kdy vznikla koalice KSČM-ČSSD, kterou drtivá většina médií považuje pouze za pokračování starých pořádků. Z výsledku krajských voleb je také zřejmé, že zásadním způsob ubylo voličů levice, více jak 300 tisíc, zatímco pravici „pouze“ něco okolo 60 tisíc. Je odpovědné a férové jasně říci, jak chce Dienstbier v této situaci čelit masivnímu trendu volby alternativních, většinou politicky středových stran, když právě tito voliči odmítají úzkou spolupráci ČSSD s KSČM. A jak chce zabránit tomu, aby právě tato spolupráce, jejímž je hlavním představitelem, nedopadla nejtvrději na pražskou ČSSD, kde je odpor občanské společnosti, ale i sociálnědemokratických voličů k návratu komunistů k moci největší.

Pokud na tyto otázky nebude Jiří Dienstbier schopen odpovědět či pokud na ně neodpoví věcně a propracovaně a pokud velmi rychle nevdechne své iniciativě nový, věcný impuls, poškodí to i jeho prezidentskou kandidaturu. Potažmo jeho ambice obhájit post místopředsedy strany, natožpak ambice na vyšší stranickou funkci. Bude-li tuto odpovědnost obcházet tím, že bude opět vytvářet - po vzoru Jiřího Pospíšila a pomocí stejných vlivových center - vnější mediální tlak vytvářením obrazu střetu „čistých“ proti „špinavým“, jehož první vlaštovku budiž článek Ondřeje Koutníka na České pozici (viz ZDE), pak by se měli i původní signatáři a podporovatelé výzvy vážně zamyslet nad její upřímností a váhou Dienstbierových proklamací.

Publikováno se souhlasem vydavatele.