Tito lidé své akademické tituly získali a získávají nezřídka za velmi zvláštních podmínek tzv. rychlostudiem, které by na jakékoliv veřejné škole nemohli za normálních okolností vůbec dostat. Rychlostudenti z řad politiků se pak obvykle za vstřícné postoje ze strany vedení školy revanšují tu menší, tu větší veřejnou zakázkou, která obvykle není kryta povinným výběrovým řízením. Soukromé vysoké školy, jejichž boom nastal s příchodem nového milénia, nevykazují ani v jiných ohledech standardní ukazatele, například ve kvalitě výuky a personálním obsazení. Je proto nutné se zaměřit na jejich kvalitu a tu důsledně státními orgány kontrolovat.

Připomeňme, že v České republice existuje na 10 milionů obyvatel 26 veřejných vysokých škol, 2 státní a 44 soukromých, přičemž je pravděpodobné, že další soukromé VŠ ještě v dalších letech vzniknou. Takový počet privátních VŠ /nikoliv univerzit/ je na 10 milionů Čechů poněkud mnoho, když to srovnáme s dalšími státy EU. Největším problémem těchto škol je kromě netransparentních a pochybných klientelistických vazeb i kvalita výuky, jejich vybavenost a slabá  personální zajištěnost.

Vše spolu samozřejmě souvisí, protože nižší kvalita výuky soukromých škol je dána právě malým počtem profesorů a docentů, kteří mají být garanty vyučovaných předmětů. Proto také soukromé školy mají problémy s udělením akreditací v bakalářském a magisterském studiu, protože docentů a profesorů je zde příliš malý počet. Například Univerzita Jana Amose Komenského svého času bojovala o udělení akreditace na magisterské studium.

Nechci a priori paušalizovat, že všechny soukromé vysoké školy jsou ze svého titulu nekvalitní /např. Metropolitní univerzita je podle mého názoru kvalitnějším vzdělávacím pracovištěm na rozdíl od Vysoké školy finanční a správní či Bankovního institutu/, nicméně jejich primárním účelem není vzdělávací proces, ale finanční stránka. Na některých soukromých VŠ se platí za jeden semestr studia i 50 000 korun, což zamezuje běžnému člověku na těchto institucích studovat. Právě vidina velkých zisků činí z některých soukromých VŠ skutečně zlatý důl a nejrůznější podnikatele, ale i další dobrodruhy z podnikatelského polosvěta motivuje k tomu, aby si i oni ,,na zeleném drnu" založili vysokou školu, která však v takovém případě bude produkovat polovzdělané jedince, kteří nebudou mít žádnou odbornost, pouze dvě či tři písmenka před jménem. A taková cesta je samozřejmě špatná.

Principiálně je tak nutno zpřísnit dohled a kontrolu nad soukromými vysokými školami hlavně v otázce výuky a neprůhledného vzniku dalších poboček /viz již zmiňovaný Bankovní institut, který založil svou pobočku - ,,konzultační středisko" na Ukrajině/, protože zákonem není stanovená ohlašovací povinnost. Tyto aspekty pak důsledně Akreditační komisí  /AK/ vyžadovat, a pokud nebudou zákonné podmínky chodu a kvality výuky soukromé vysoké školy dodržovány, odnímat příslušné akreditace. V této souvislosti pak uvažovat nad posílením exekutivních pravomocí AK a v chystané novele zákona o vysokých školách, kterou připravuje ministr školství P. Fiala, také toto zohlednit. Jinak hrozí slovy předsedkyně AK V. Dvořákové zaplevelení systému a degradace vysokoškolského vzdělání jako celku a snížení jeho prestiže ve společnosti.

Možná ještě horší než kvalita výuky jsou však podivná propojení části politiků a vedení některých soukromých VŠ, které staví tyto instituce do velmi podezřelého světla.Tito politikové v honbě za akademickým titulem jsou schopni se dopouštět korupčního či klientelistického jednání, za něž je samozřejmě posléze vyžadována příslušná protislužba, jak už jsme zmínili na jiném místě.

Soukromé VŠ lze nicméně vnímat jako vhodný doplněk veřejného vysokého školství, ale za splnění taxativně vymezených podmínek, striktně daných zákonem. Namístě by také bylo uvažovat o určité redukci jejich počtu, protože v tomto případě jde jednoznačně kvantita na úkor kvality.