Založení samostatného státu konečně uspokojilo dávné tužby Čechů, kteří existovali v rámci ,,cizího" a ,,nenárodního" elementu, totiž německého. Následně, 30.10. 1918, bylo vyhlášením Martinské deklarace připojeno ke vzniklému státu i Slovensko. Na vzniku Československa se podílela i strana národních (československých) socialistů, jmenujme například za všechny dr. E. Beneše, J. Stříbrného či V. Klofáče, druhého předsedu této strany vzniknuvší v roce 1897. Tito vlastenecky a antimilitaristicky smýšlející politikové pak hráli významnou úlohu při ovlivňování veřejného dění v zemi v období první československé republiky.

Klofáč a Stříbrný se stali v roce 1918 členy Národního výboru a Klofáč vedl spolu s Benešem v říjnu 1918 jednání s představiteli domácího a zahraničního odboje o vzniku a podobě samostatného státu. Klofáč se stal v první Kramářově vládě ministrem obrany, což byl vzhledem k pacifistickým postojům národních socialistů dějinný paradox, Stříbrný převzal ministerstvo pošt a telegrafů. Ještě předtím, než oba tito významní politikové zasedli v první československé vládě, stáli u založení tzv. Socialistické rady.

Socialistická rada byla společným ,,revolučním" orgánem čs. socialistů a sociálních demokratů, jež vznikla v září 1918. Měla tvořit ideologickou protiváhu Národnímu výboru a jejím programem byla rozsáhlá socializace státu. Nejvýraznějším aktem, jímž na sebe rada upozornila, se stalo vyhlášení generální stávky 14.10. 1918. Po vzniku Československa se její vliv postupně rozplynul a její návrhy na socializaci klíčového průmyslu a dalších odvětví zůstaly ,,v šuplíku".

V říjnu 1918, po čtyřech letech vleklého válečného konfliktu, bylo více než jasné, že rakouské mocnářství nemůže válku, jak původně předpokládalo, vyhrát. Tím se otevřela cesta k jednáním o vzniku a možné podobě, kterou by měl mít samostatný československý stát, byť světové velmoci dlouho jeho vznik nepodporovaly. To se nakonec stalo až v létě 1918. 28. října, jak už jsme uvedli, probíhala jednání Národního výboru v Ženevě o budoucí podobě samostatného státu, zatímco někteří představitelé Národního výboru (F. Soukup, A. Švehla) dleli v Praze, aby zde převzali důležitý Obilní ústav. Jejich cílem bylo zabránit odvozu obilí na frontu. Rakouské válečné zázemí bylo v té době vyhladovělé a demoralizované a případný odvoz obilí či potravin na frontu mohlo rakouským vojákům zvednout morálku k dalšímu, byť již ztracenému boji.

28. října zveřejnil tisk tzv. Andrássyho nótu, kterou rakousko - uherský ministr zahraničí Gyula Andrassy reagoval na 14 bodů amerického prezidenta W. Wilsona, jež obsahovaly podmínky k uzavření míru. Jeden z jeho bodů obsahoval i právo ,,národů rakousko-uherských" na seberurčení. Andrassyho nóta tyto podmínky akceptovala, což si Češi vyložili jako definitivní konec války a osvobození z rakousko - uherského jha. Odpoledna tak vyšel lid do ulic, aby oslavil ,,předčasné" založení Československa. Strhávaly se rakousko - uherské symboly z vládních úřadů, živelný převrat se dal do pohybu. Nový stát se začal institucionalizovat a vytvářet si státní orgány.

13. listopadu 1918 byla vyhlášena Národním výborem prozatimní ústava československé republiky, o den později proběhla první schůze Revolučního národního shromáždění, vznikla první československá vláda v čele s K. Kramářem a za prezidenta republiky byl zvolen jednomyslně T.G. Masaryk. Ten den bylo rovněž prohlášeno Československo republikou. I když mladá republika musela čelit separatistickým snahám, zejména L. von Auena a dalších rakouských Němců, československý stát se stal nezpochybnitelnou realitou. A nezpochybnitelným faktem zůstává, že se na vzniku republiky významnou měrou podíleli i českoslovenští socialisté, kteří se v památných říjnových dnech roku 1918 stali součástí dějinných událostí.

Publikováno se souhlasem vydavatele.