Jedna skupina jej označuje jako apologetu komunismu coby zločinné ideologie, druhá pak jako člověka - populistu, který chce za každou cenu laciným nadbíháním získat hlasy i těch voličů, kteří jsou příznivci radiálně levicové KSČM a za normálních podmínek by jej nikdy nevolili. Tedy samozřejmě pokud bude podnikatel nadále připuštěn k prezidentské volbě odvoláním se k Ústavnímu soudu. Okamura se mýlí v určitých historických souvislostech, které pojímá jednostranně a bez hlubších kritických soudů.

Je pravdou, že Pařížská komuna v roce 1871 byla, odhlédneme - li od našeho husitského hnutí, vůbec prvním pokusem o nastolení jakéhosi primitivního komunismu, kde došlo k zespolečenštění výrobních prostředků a alespoň na velmi krátkou dobu ustavení ,,vyšší" formy samosprávné společnosti, byť bez jasně definovaných politických a právních pravidel. Tak Pařížskou komunu ostatně viděl i K. Marx a inspiroval se jí.

Okamura si však příliš komunardy idealizuje. Nebyli totiž o nic lepší (či horší) než Robespierrovi stoupenci během Velké francouzské revoluce podle hesla ,,žádnou svobodu nepřátelům svobody!" Odpůrci komunardů byli tak bez milosti fyzicky likvidováni, velký masakr se odehrál 24.5. 1871, kdy padlo rukou komunardů na 60 ,,nepřátelů" Pařížské komuny včetně arcibiskupa G. Darboye. Je to podobné jako s Napoleonem Bonaparte, který svého času nechal zavraždit diplomata, samosebou také svého ,,nepřítele". Na toto již však Okamura cíleně neupozorňuje. Na druhou stranu je faktem, že komunardi měli ve svém programu i pozitivní body, například rovnoprávnost žen, bezplatné vyučování, zlepšená sociální opatření ve prospěch pracujích lidí apod. Nicméně řada těchto na tu dobu revolučních výdobytků nestačila být realizována v praxi, protože Pařížská komuna měla jen dvouměsíční jepičí život.

S Okamurou lze souhlasit v tom, že díky socialistům a jejich pokračovatelům byly probojovány základní občanské a demokratické svobody, volební právo, osmihodinová pracovní doba, starobní, nemocenské pojištění, jakož i další revoluční vymoženosti, a to navzdory konzervativní pravici, jak správně Okamura uvádí. I v dnešní době se totiž najdou ,,myslitelé" z řad naší pravice, kteří tento fakt popírají a snaží se přesvědčovat lidi, že to byli právě oni, kdo tyto výdobytky lidstvu přinesl.

Pokud zůstane nadále Okamura prezidentským kandidátem a bude se ucházet v přímé volbě o hlasy voličů, je nutno také upozornit v souvislosti s jeho blogem na jeho všestranný populismus zalíbit se komukoliv a kdekoliv. Před několika lety podobně jako T. Töpfer prohlašoval, že politika není polem, na němž by se chtěl realizovat. Nyní coby novopečený senátor, který si ještě nic neodpracoval, chce pár dní ve funkci senátora zastávat prezidentský post, tedy nejvyšší ústavní funkci v zemi. Až Okamura prokáže, že má velmi dobré výsledky v senátorské funkci, ať si potom uvažuje o kandidatuře na prezidentský úřad. V opačném případě se mi jeho počínání jeví jako obyčejná troufalost a nadutost a přehnaná víra ve vlastní schopnosti. Jeho ,,pochvalu" komunismu a jeho předchůdců před plánovanou prezidentskou volbou v lednu 2013 mu tak lze stěží upřímně věřit.

Publikováno se souhlasem vydavatele.