Aktuálně celkem o tři desetiny procentního bodu v případě celkové inflace, zatímco u měnově politické inflace se odchylka dostala už na čtyři desetiny procentního bodu. Česká inflace totiž v srpnu setrvala na předchozích 2,9 %, měnově politická na 3,0 %, zatímco čistá se zvýšila na 2,8 % a jádrová zkorigovala na 2,7 %.

Inflační tlaky v české ekonomice dál přetrvávají a prozatím nic nenasvědčuje tomu, že by se inflace měla brzy vrátit ke stanovenému cíli. Za českou inflací totiž musíme v první řadě vidět rostoucí náklady na bydlení (mají „na svědomí“ cca polovinu aktuální inflace) v podobě vyšších cen realit a nájemného, dražší energie a dalších služeb s bydlením spojených. V prvním případě jde mj. o důsledek dlouhodobě zaostávající bytové výstavby, která v důsledku byrokratických překážek nebyla schopna včas reagovat na vzedmutí poptávky po bydlení, a tak trh si našel rovnováhu v daných podmínkách sám, skrze vyšší ceny. Ve druhém případě, tedy u energií, ceny reflektují zdražení silové elektřiny – mj. v důsledku „zelené“ politiky – na zahraničních trzích, kde od roku 2016 elektrická energie podražila na více než dvojnásobek. Do inflace rovněž vstupují svižně se zvyšující mzdy, zejména pokud jde o služby osobní povahy, a samozřejmě i rostoucí kupní síla obyvatel jako taková.

A jak na tento vývoj bude reagovat ČNB? Nejspíše nijak. S ohledem na vnější rizika a nejistoty, politiku ECB i pravděpodobné ochlazení české ekonomiky si může dovolit komfort vyčkávání. Nakonec „řídit“ by se měla až budoucí inflací, nikoliv tou aktuální (starou). A jak se zdá, na horizontu 1-1,5 roku se inflace skutečně může hladce vrátit zpět do blízkosti cíle.