Nová čísla ukazují, že inflační vlna ve výrobě stále nepolevuje. Primárně jde tato inflace na vrub drahým energiím (jejich ceny jsou nyní dvojnásobné), které se postupně přelévají do cen výrobků napříč celým průmyslem. Firmy se navíc musejí vypořádávat s vysokými cenami dalších vstupů – tj. surovin, komponentů, neklesajícími náklady dopravy a stále nefunkční mezinárodní logistiky. Roste tlak na budování větších zásob vstupů, současně ovšem posilují i inflační očekávání.

Tlak na ceny ve výrobě je napříč Unií v podstatě až neuvěřitelný. V Irsku se za poslední rok ceny v průmyslu zvýšily na dvojnásobek, v Rumunsku o dvě třetiny, v sousedním Německu o necelých 31 %. ČR s aktuálním necelým 25 % zvýšením cen v průmyslu se tak řadí z pohledu výrobní inflace spíše mezi méně inflační země EU. Jde nicméně o důsledek pozdějšího zdražení energií a dalších vstupů, takže další nárůst cen ve výrobě je stále ještě před námi.

Výrobní inflace dává tušit, že aktuální inflační vlna v Evropě není rozhodně tak dočasná, jak někdy prezentují evropští centrální bankéři. Vyloučíme-li s ohledem na geopolitickou situaci rychlý návrat cen komodit a energií na před-kovidovou úroveň, tak návrat inflace na dvouprocentní cíl ECB není ještě docela dlouho pravděpodobný. ECB by nicméně měla na inflaci, a zvláště pak na rozšířená inflační očekávání začít reagovat už alespoň ve druhé polovině roku. Kromě toho, že zastaví pokračující tisk nových eur by podle trhu měla zvýšit úrokové sazby do konce roku alespoň o 75 základních bodů.