Očekávání podnikatelů jsou v tuto chvíli už níže než při poslední krátké recesi a dají se tak porovnávat pouze s vývojem v roce 2009. Navíc dál padají a vůbec nesignalizují ani náznak stabilizace, jak se mohlo zdát po výsledcích PMI zveřejněných minulý týden. Zajímavé také je, že skepse se nešíří pouze exportně orientovaným průmyslem, který je zasažen děním v automobilovém průmyslu, ale šíří se napříč celou ekonomikou. Ta si pravděpodobně stále více uvědomuje, že rostoucí napětí v mezinárodním obchodě, respektive slabší čínská poptávka, hrozící tvrdý brexit atp. nemohou nezanechat stopy na vývoji německého hospodářství.

Jak hluboké budou, rozhodne i vládní hospodářská politika země, která jako jedna z mála má nepochybně nemalý prostor pro vytvoření dostatečných stimulů. Jak je vidět, ani záporné sazby a přebytek eurové likvidity v tomto směru obrat ekonomiky k lepšímu sami nezařídily.

Zatímco německou ekonomiku opanovávají chmury, v té české se nálada v posledním měsíci téměř nezměnila. Důvěra podnikatelů v průmyslu a ve stavebnictví sice mírně poklesla, avšak ve službách a obchodě dokonce výrazně narostla, takže celkově byla ještě příznivější. O něco méně optimističtí byli naproti tomu v srpnu spotřebitelé, kteří vnímají potenciální zhoršení celkové ekonomické situace, nicméně dopad na sebe samotné si zatím příliš nepřipouštějí. Zní to možná trochu nelogicky až nezodpovědně, nicméně v situaci stále ještě napjatého trhu práce to vlastně až tak zvláštní být nemusí. Je to vlastně dobrá zpráva, protože ukazuje, že se v české ekonomice nešíří panika, která by negativně ovlivňovala investiční i spotřebitelské chování, nebo že je tuzemské hospodářství alespoň v jistém směru (zejména díky domácí poptávce) částečně imunní vůči aktuálnímu vývoji v Německu. Čím déle však budou trable německé ekonomiky pokračovat, tím méně se však na svou „imunitu“ bude moci spoléhat hospodářství české. A to ještě ponecháváme zcela stranou zpoždění, se kterým se současný vývoj v zahraničí promítne i do výsledků tuzemských.