Ponecháme-li stranou Paroubkovo průhledné dloubnutí do bývalých kolegů, které okamžitě vyvolává otázku, kdo asi tak onen podivný zvyk využívat politickou funkci k získávání peněz a společenskému vlivu v sociální demokracii zaváděl, případně kdo tyto případy minimálně přehlížel, zůstává velmi zajímavé tvrzení o politickém talentu poslance Ratha. V čem tedy spočíval talent tohoto politika a o co česká politika přichází tím, že je nyní usazen za mřížemi a zřejmě se do politiky jen tak nevrátí?  

David Rath měl neuvěřitelný cit pro to, co chtějí lidé slyšet, což se projevovalo už v době, kdy působil v ODS a kdy celé Česko žilo pocitem, že každý z nás může být malým kapitalistou. Jeho cit pro náladu nezklamal ani v době, kdy jako šéf Lékařského odborové klubu udělal téma z kvality a dostupnosti zdravotní péče, což mu konec konců zůstalo i v době, kdy vstoupil do parlamentu.  

Cit pro naladění společnosti a jeho proměny je skutečně to, co dobrý politik nutně potřebuje. Co už potřebuje méně, je podléhání dojmu, že k politice stačí právě jen tato schopnost a dostatečná výmluvnost, která tuto náladu hněte podle potřeby směrem k většímu volebnímu, mocenskému či finančnímu zisku. A to – jako v Rathově případě – právě podle toho, na které straně pružný politik-náladovec právě stojí.  

Dobrý politik náladu společnosti bere jako kontext svého rozhodování, souvislost, kterou musí vzít do úvahy, ale která sama nesmí určovat, jak se nakonec rozhodne. Politik-náladovec, pro nějž se vžilo označení populista, naopak považuje společenskou náladu za centrum každého politického rozhodnutí.  

David Rath byl skutečný politický citlivec s obrovskou schopností výřečnosti, což je talent k pohledání, v tom má Jiří Paroubek pravdu. Problém je, že v této citlivosti rozpouštěl sám sebe, nestál nikde, aby s lidem mohl být všude. A takového talentu v politice želet netřeba.

Publikováno se souhlasem vydavatele.