Ukrajina z českých médií záhadně zmizela. Občas sice ještě probleskne zpráva, že podle NATO Rusko omezuje přísun zbraní povstalcům v Doněcku a Luhansku. Pak zase, že je naopak dodává skrze humanitární konvoje. Nebo že české úřady souhlasí s repatriací několika desítek volyňských Čechů. Celkově však musí mít veřejnost dojem, že je „na východní frontě klid“.

A do toho náhle zazní ze Slovenska, od předsedy vlády Roberta Fica, že na Ukrajině hrozí velký vojenský konflikt. A pravděpodobnost jeho vypuknutí odhaduje na sedmdesát procent. Tedy s pravděpodobností blížící se jistotě. Ale protože česká média této „poplašné zprávě“ nedávají téměř žádný prostor, zůstáváme nadále klidní. Právem?

Black-out v dohledu?

Situace na Ukrajině se ve skutečnosti dramatizuje víc, než kdy předtím: Jak z důvodů vnitřních, tak především vnějších. I česká média už přiznávají, že země balancuje na hraně státního bankrotu. Ukrajina je energeticky vyhladovělá a již nyní je jasné, že zimu nemůže přežít. Plynové zásobníky se podařilo naplnit zhruba jen na čtyřicet procent. Ale od října z nich už zase odčerpali bezmála tři miliardy kubíků.

Podle všeho se též definitivně zastaví ruské dodávky černého uhlí. A jiného dodavatele Ukrajina nenajde. Za stejného důvodu: Nemá čím platit. Rozhodující část elektráren tak patrně nebude schopna provozu. Zemi současně hrozí zhroucení přenosových soustav. Dost možná si tak budeme moci „prohlédnout“, jak v reálu vypadá rozsáhlý „black out“ – situace, která vede k úplné destrukci všeho, co považujeme za civilizační vymoženosti. Dojde-li k tomu, bude to i pro nás drsná „laboratorní lekce“. Kvůli německé „zelené energii“ může totiž „black-out“ v kterékoli chvíli ochromit také naší část Evropy. V případě vojenského konfliktu se tak stane s naprostou jistotou.

Vláda cizinců

Ještě vážnější je současně politická situace. Západ tleskal ukrajinským volbám, které „legalizovaly“ důsledky státního převratu, a především jejich místní spoluorganizátory. Už v této chvíli je však jasné, že nic nevyřešily, spíše naopak. Prezident Porošenko je na válečné stezce s designovaným premiérem Jaceňukem. A rodící se vláda má přímo operetní parametry: Na klíčových postech zasednou – cizinci...

Ministryní financí se stane Američanka ukrajinského původu N. Jaresková, předsedkyně společnosti Horizon Capital, která ve Washingtonu pracovala pro americkou vládu. Litevský partner East Capital Group, A. Abromavičius, se zase stane ministrem hospodářství. A to pravděpodobně zdaleka není konec. Ukrajinská vláda bude tedy zcela nezastřeně v rukou západních „expertů“, ve skutečnosti zástupců firem a zájmových skupin, které si chtějí rozparcelovat pozůstatky trosek – tentokrát nikoli Boeingu, ale zdejšího hospodářství – a hlavně dosáhnout na přírodní zdroje. Ale především: Pokud dojde k „velké válce“ bude Západ ukrajinskou vládu z Washingtonu a Bruselu přímo řídit. Pokud ke konfliktu nedojde, pak „jen kontrolovat“. Protektorát nelze charakterizovat lépe.

Nelze se proto divit, že ani Jaceňukovy nabídky populárním osobnostem ze západních regionů byly oslyšeny. Do této kolaborantské vlády vstoupit nechtějí. Ale je zde i další důvod. Ačkoli se o tom u nás nemluví, zvyšují se separatistické tendence v celé zemi. Odmítnutí vstupu do Jaceňukovy vlády jsou toho dobrou ilustrací.

Politikaření s krajany

To všechno by ale nakonec ještě mohlo být „v rámci tolerance“. I když vnitřní chaos v zemi je na bodu varu a množí se příznaky dalšího „Majdanu“ – tentokrát spontánního – mohli bychom nad tím vlastně pokrčit rameny: Mají, co chtěli. Oni i jejich západní sponzoři. A my bychom se měli postarat mezitím o repatriaci krajanů, kteří o návrat do své staré vlasti usilují. Popasovat se s voláním mnoha Volyňských Čechů o pomoc, trochu méně nechutným způsobem, než zatím předvádíme.

Poté, co prezident Zeman předal ministerstvu vnitra seznam asi tří stovek „neodvážnějších“, kterým se předtím Zaorálkovo ministerstvo zahraničí a český ambasador pokusili výhrůžkami návrat znemožnit, se situace příliš nezlepšila. Formálně sice návrat českých rodin připravujeme – ale jen těch z „východu“.  Má jít pouze asi o padesát (!) lidí z doněcké a luhanské oblasti.

Média, na prvním místě jako vždy ČT, nás naopak balamutí zprávami, že ruská veřejnost začíná pociťovat západní sankce a popularita Vladimíra Putina v důsledku toho klesá. Ve skutečnosti je to právě naopak.

Stovky dalších – těch z údajně „bezpečného západu“ prý ohroženi nejsou. Samozřejmě že jsou, možná ještě víc, než ti z východních regionů. Jenže to by musela Sobotkova vláda připustit, že Porošenkova Ukrajina stojí na pokraji zhroucení – což z politických důvodů udělat nechce. Vidí přece jasně, co se děje kolem prezidenta Zemana. Vnímá temné poznámky z Bruselu. A ví, že na americkou ambasádu nastoupilo v podobě pana Schapira „nové washingtonské koště“, které už dalo jasně najevo, že přišlo udělat pořádek. A že Pátou kolonu v naší zemi umí s pomocí hlavních médií poměrně snadno a rychle aktivovat.

Přesto by bylo třeba, aby vláda k tomuto kroku našla rychle odvahu. S pravděpodobností blížící se jistotě je totiž zjevné, že velmi rychle může být pro naše krajany pozdě. Proč? Tady se vracíme k „poplašné“ poznámce slovenského premiéra, která by ovšem neměla zapadnout.

Tiché zahušťování

"Mluvím o přímém vojenském konfliktu. Nemluvím o konfliktu Rusko-Ukrajina, ale o velkém konfliktu, řekl podle ČTK Robert Fico, dodal, že tuto informaci má z německého zdroje, který nechtěl jmenovat. Kvůli tomuto možnému konfliktu panuje prý v EU velká nervozita. Proto by se měly v Evropě najít síly, které jsou připravené sehrát úlohu mírotvůrců. "Jestliže tam vypukne válka, jestliže se něco stane, Slovensko bude velmi trpět," konstatoval premiér a dodal, že dění na Ukrajině je ve skutečnosti velký rusko-americký střet. Evropská unie, která je nejednotná, v něm podle něj nesehrála odpovídající úlohu.

Jinými slovy – válka mezi Spojenými státy (jimž se pro tyto případy v Evropě říká NATO) a Ruskou federací je podle slovenského premiéra na spadnutí. Čtenáři Protiproudu tím asi budou překvapeni méně. Většinová veřejnost – oběť válečnické propagandy českého mediálního mainstreamu, jenž se již nějaký čas  tváří, že je „na východní frontě klid“, to však vůbec netuší.

Samozřejmě, Slovensko je s Ukrajinou v přímém doteku, a tak Robert Fico má větší motivaci k otevřenosti a odvaze říci pravdu. Pokud si však naši politici – kromě skandalizovaného prezidenta Zemana – neuvědomují, že v tomto případě jsme stále Československo, že tento konflikt prostě oba státy postihne v „první linii“, jsou absolutně nezodpovědní. Jejich zbabělé mlčení o „tichém zahušťování“, které je příslovečným tichem před bouří, je pouze projevem „loajality strachu“ z Bruselu a Washingtonu, ale naprosté neloajality vůči české veřejnosti.

Napětí se stupňuje

Bodem obratu byla nepochybně konference G 20 v Austrálii. Vladimír Putin přijel s návrhy na kompromis – který ovšem Barack Obama, a nakonec po šestihodinovém jednání i Angela Merkelová (tedy Brusel), odmítli.Německá kancléřka poté šéfa Kremlu nebývale ostře napadla a varovala před „rozsáhlým požárem“, k němuž konflikt na Ukrajině může vést. Vše pak završilo vítězství republikánů v americkém Kongresu, po němž je jasné, že Spojené státy se na „evropskou“ válku otevřeně začaly připravovat.

Připravuje se ale také druhá strana, ta, jež má být napadena. S relativní výhodou v tom, že ruská veřejnost – narozdíl od americké – za svým prezidentem pevně stojí. Jak právě konstatoval – z českých korporátních médií jediný – časopis Týden: „Popularita ruského prezidenta Vladimira Putina od březnové anexe ukrajinského Krymu zůstává na historických maximech a dál láme rekordy. Na konci listopadu bylo s prací šéfa Kremlu spokojeno takřka 88 procent dotazovaných Rusů.“ 

Ostatní média, na prvním místě jako vždy ČT, nás naopak balamutí zprávami, že ruská veřejnost začíná pociťovat západní sankce a popularita Vladimíra Putina v důsledku toho klesá. Ve skutečnosti je to právě naopak. Rusové mají dostatek informací, aby si uvědomovali, jak vážná je nyní situace.

Zastavení stavby plynovodu South Stream, francouzské odmítnutí předat Rusku již zaplacenou válečnou loď, probíhající mohutný výcvik civilní obrany v celém Rusku a dramatická situace na Ukrajině (o níž nemáme vědět) jsou jasné symptomy toho, že konflikt fakticky již začal. Mlčení českých médií je v tomto směru zcela příznačné.

Otázka je jen Kdy a Proč?

Je téměř jisté, že Američané k pokusu vyvolat válku s Ruskem sáhnou. Otázka je dnes už jen kdy a pod jakou záminkou. Nikoli náhodou NATO právě oznámilo, že „jednotky rychlé reakce“ – tedy oddíly prvního sledu – budou k dispozici již na počátku ledna. Toto datum bychom si proto měli zapamatovat. Protože náhlá změna postoje Angely Merkelové a také nástup polského válečnického jestřába Donalda Tuska do pozice „evropského prezidenta“ signalizují, že elity EU se již úplně dostaly do vleku amerických zájmů a na životní zájmy Evropanů zcela rezignovaly.

I proto nyní to mediální ticho kolem Ukrajiny. Konflikt má vypuknout jako rána z čistého nebe, aby se veřejnost nestačila v protiválečném obranném gestu zformovat.

Přesněji řečeno je to však naopak: Washingtonská lokomotiva dosáhla svého. Přepřáhla. Svůj evropský válečný vlak již netáhne, ale tlačí před sebou jako štít. Doufá, že krvácet budou Evropané, zatímco oni se budou v „zámořském stínu“ pouze vézt a počítat zisky. Krachující dolar zachrání téměř jistě už jen válka. Tato doktrína ovšem počítá s tím, že válečný konflikt nepřeroste v jaderný. Že jako v desetiletích první studené války bude hrozba totálního zničení obou stran působit jako pojistka.

Je to zbabělá, a především nejistá strategie. Svět se změnil. Rusko již není Sovětský svaz. Je proto také slabší – a ze všech stran obklopeno vojsky NATO. Proč asi v Rusku právě probíhá velká revize celého jaderného arzenálu? Proč se mnohé raketové mobilní systémy se přesunují k ruským západním hranicím? A proč ruští vojenští představitelé již také jasně veřejně řekli, že s jejich použitím – v případě napadení své země Západem – nebudou váhat?

Jde vlastně jen o to, co všechno spustí. Jaká záminka vše „odpálí“. Po neúspěchu té první, sestřelení letu MH-17, s největší pravděpodobností kyjevskými pučisty, se podobný scénář může opakovat kdykoli. Měli bychom jej očekávat. A být připraveni.

Budou nás dále ukolébávat. Vánoce snad ještě prožijeme v relativním klidu. Co bude po Novém roce, ví jen Bůh.

Publikováno se souhlasem vydavatele.