Už mě nebaví politici, kteří „říkají to, co cítíme“. Od toho přece máme kabaretní umělce, politickou satiru a další baviče, aby „mluvili za nás” nebo “vyjadřovali, co cítíme”. Politik je dosazen do funkce a je placen za to, aby prosadil změnu. A pokud v této chvíli nemá dost síly (třeba proto, že jeho strana nezískala více hlasů), pak by měl mít jasný plán, jak tu sílu získat. To chce strávit dalších dvacet let tím, že bude kritizovat poměry, aniž by se cokoliv změnilo?

Opozice, která nadává na poměry, ale nedělá žádné konkrétní kroky k jejich změně nebo podniká kroky jen čistě rituální (například předkládá v parlamentu návrhy, o kterých předem ví, že budou zamítnuty), taková opozice je zbytečná. Je dokonce otázka, zda taková opozice nežije ve faktické symbióze s vládnoucí mocí a její činnost vlastně nespočívá v tom, že brání usilovat o skutečnou změnu.

(zdroj: petrhampl.com)