V rozhovoru s filosofem Antonínem Dolákem jsem se věnoval také vztahu feminismu a islámu. Kdybych dnes okázale konvertoval k islámu, za pár dnů si zašel do nějakého centra gender studies, překonal se a viditelně se tam dopouštěl sexuálního násilí, projde mi to. A ne snad proto, že bych byl tak atraktivní nebo že by se mnou byla tak spokojené, ale prostě proto, že mají srovnané priority. V každém konfliktu mezi muslimy a nevěřícími musí stát na straně muslimů. Stejně tak, pokud černoch znásilní bílou ženu, genderové feministky stojí na straně toho černocha. Jejich iracionální nenávist vůči všemu mužskému funguje jen uvnitř toho, co ony samy definují jako bílá rasa.

Mimochodem, někteří konzervativci v západní Evropě si toho všimli a skutečně k islámu přestoupili. Zafungovalo to. Říkají stejné věci jako předtím, ale už nejsou vyvrhelové a příslušníci krajní pravice. Velká média je začala pokládat za důvěryhodné úctyhodné lidi, začali být zváni do televizních pořadů apod. V knize Prolomení hradeb dvojka uvádím celou řadu konkrétních příkladů. Je to jeden z podceňovaných kanálů islamizace, posilovaný naší tendencí vytvářet si romantické představy o čemkoliv cizím. Vytvářejí se tak legendy o fungujícím rodinném životě v islámských společnostech, o tamní sexuální mravnosti, o tom, že neprobíhají změny pohlaví, o tom, že o manželky je postaráno atd. Legendy naprosto nesmyslné, nicméně působivé.

(zdroj: petrhampl.com)