To první bývá pomalé a poněkud nemotorné. Centrální řízení je náchylné ke korupci, k tomu, že se lidé flákají, a že prosazují svoje vlastní zájmy. Nicméně výhodou je, že řídící orgán má slušnou šanci pohlídat si, že výsledku bude opravdu dosaženo a že se výsledek nebude příliš lišit od záměru. Armády jsou opravdu schopny realizovat válečná tažení a velké státní investiční projekty jsou opravu realizovány.

To druhé je živé a dynamické. Jsou využity nápady a kreativita každého jedince. Když chcete posílit cestovní ruch, je vhodnější vytvořit podmínky a nechat lidi, aby zakládali restaurace a hotely. Výsledek bude nesrovnatelně lepší centrálně plánované zakládání hospod. Jenže je zase obtížné to řídit. Nakonec může být výsledek výrazně jiný, než se na začátku předpokládalo. A konec konců, i vznik té motivace může být nezamýšleným důsledkem nějakého úplně jiného záměru.

Inkvizitoři na volné noze

Čtenář si možná všimnul, že pro současnou dobu je typická drtivá převaha těch druhých situací. Lidé nějak jednají mnohem častěji proto, že jsou k tomu motivováni, než že by dostali přímý rozkaz. To platí i tam, kde nová aristokracie vykonává panství nad nižšími třídami. Třeba Zelený nový úděl. Ano, obsahuje i formální rozhodnutí v Bruselu, ale záměr vytvořily, prosadily a nakonec budou realizovat tisíce úředníků, aktivistů, konzultantů a podnikatelů – každý z nich tak činí samostatně, z přesvědčení a také proto, že se na tom dá vydělat. I represe začínají fungovat tímhle způsobem. Charles Murray ve své skvělé knize By the People: Rebuilding Liberty Without Permission upozornil, že když soukromé subjekty motivujete, aby udávaly a podávaly žaloby, vede to k horšímu teroru než centrálně řízené aktivity státní policie.

V dalším textu se pokusím ukázat, že i konspirace – tedy neveřejné domluvy malých skupin mocných lidí za účelem prosazení nějakého záměru (často globálního) jsou konkurenčním oborem s mnoha hráči, a to i tehdy, když se jedná o velice podobné záměry.

Každý by chtěl mít doma Bilderberg

Představte si, že jste hoteliérem, a že se u vás probíhá schůzka nejbohatších a nejvlivnějších lidí světa. Debatují, jedí, ti starší kouří doutníky, a využívají nejrůznějších služeb. Nejde jen o to, co u vás utratí. Ani nejde o to, že nějaká studentka ekonomie se může dočasně stát servírkou či hosteskou, pokusit se na sebe upozornit a stát se milenkou někoho, kdo ji pak po pár letech umístí na zajímavou manažerskou pozici. Nebo které se tím velmožem dokonce podaří otěhotnět. Dokážete si ale představit, kolik jsou ochotni za možnost získat přístup k takovým lidem někteří obchodníci s uměním? Nebo výrobci soukromých letadel? Nebo šéfové firem hledajících investora? Před vašimi dveřmi stojí fronty a nabízejí cokoliv.