Otevřeli jste druhý díl mého zamyšlení o útisku křesťanů v současném světě. První díl vyšel pod titulkem „Evropští intelektuálové pomáhají zakrývat brutální vraždy“ a je k přečtení ZDE. Oba články jsou rozšířenou podobou přednášky pronesené na semináři Pronásledování křesťanů v 21. století, který se pod záštitou poslance SPD Jiřího Kobzy konal 19. 11. v Poslanecké sněmovně v Praze.

Biskupové, zapomeňte na ovečky, máme jiné favority

V roce 2016 probíhala ve Velké Británii konference o pronásledování křesťanů, na kterou byli pozváni i biskupové syrské pravoslavné církve, jejíž členové tehdy nepředstavitelně trpěli. Vláda Terezy Mayové je odmítla vpustit do země se zdůvodněním, že existuje riziko, že by ve Velké Británii požádali o azyl. Ve stejném roce provedlo britské námořnictvo složitou operaci, kdy na pobřeží Libye vyzvedlo několik desítek džihádistů. Jeden z nich provedl v následujícím roce v Manchesteru pumový atentát, při kterém zavraždil několik desítek dospívajících. Pokud předpokládáte, že toto zvrácení řazení priorit vyvolalo kritiku, mýlíte se. Nikdo nepřišel o funkci, nikdo nemusel rezignovat, nikdo nebyl kritizován. Novináři hlavního proudu vidí věc stejně jako vládní úředníci. To je Velká Británie současnosti. Situace v jiných evropských zemích se příliš neliší.

Nejste proti evropské kultuře? Jste zrádce, křesťane!

Podobných případů, jako je popsáno výše, bychom našli najít stovky. Západní elity, které až zběsile nenávidí vlastní civilizaci, očekávají od obyvatel chudých zemí, že budou jasně vystupovat proti evropské kultuře a evropskému životnímu stylu. Když to ovšem tamní křesťané dělat nechtějí, jsou pokládáni za zrádce. To také dobře ukazuje, jak nesmírně nepravdivé jsou řeči o tom, že muslimští migranti se budou integrovat nebo že se už skvěle integrují (jak se vyjádřil Šimon Pánek). Multikulturní aktivisté ve skutečnosti velmi dobře vědí, že se nikdy integrovat nebudou. Proto je do Evropy dovážejí. Kdyby hrozilo, že se přizpůsobí a přestanou tudíž potřebovat speciální multikulturní servis, neziskové organizace by je tu nechtěly. Řeči o integraci – to je jenom taková lež pro uklidnění evropského publika a pro získání času pro další dovoz džihádistů.

Už aby byl islám státním náboženstvím

Proč organizátoři výše popsaného vývoje vůbec nemyslí na bezpečnost vlastních zemí ani na budoucnost svých národů?

1. Jak jsem vysvětlil v knize Prolomení hradeb, jejich nejcennější dovedností je v tuto chvíli schopnost hrbit se. Ponižovat se před kýmkoliv. Neomezeně. Před Bruselem, před centrálou Otevřené společnosti, před korporacemi, před islámskou komunitou. Tomu odpovídají jejich povahové rysy. Na to jsou zvyklí. Od panstva akceptují cokoliv – i nejhorší formy vražd a mučení.
2. Ve vyšších společenských vrstvách začíná převládat přesvědčení, že islám se v dohledné době stane státním náboženstvím a že dosavadní evropské instituce, zvyklosti a kultura budou přizpůsobeny. Jak by si tedy mohli dovolit kritizovat muslimské zacházení s křesťany. Pražská pobočka americké reklamní agentury Ogilvy zveřejnila loni náborový inzerát. V inzerátu mluvila „typická zaměstnankyně“ pražské pobočky. Byla to mladá ambiciózní vysokoškolačka, která se ráda baví, ráda se hezky obléká a… učí se arabsky. Tak se připravují noví zájemci o členství v elitě.
3. „Kvete“ schopnost plně se koncentrovat na rozpočet svého oddělení, případně zisk a neřešit nic jiného. Ožívá tak nejtemnější rys evropské racionality. Jak ukázala Hannah Arendtová, právě mentalita typu „řeším svou práci“ byla za vyhlazením milionů Židů. Sadističtí dozorci ve vyhlazovacích táborech byli pouze tou poslední vrstvou. Nad nimi byly tisíce byrokratů, kteří „pouze“ plánovali dopravu, sestavovali rozpočty či organizovali stavební práce. Nebyli to jen zaměstnanci německých úřadů, ale také manažeři a inženýři firmy IBM, která pro Hitlerovu vládu pracovala. Nikdo z nich si nepoložil otázku o celkovém smyslu toho, co budují. Každý se plně soustředil na svůj dílčí úkol a své peníze. Totéž hraje roli i dnes. Nejhůře na vše doplácejí křesťané třetího světa, ale stejný princip vede i k tomu, že Západ podporuje násilí proti buddhistům a hinduistům, dopouštějí-li se ho islámské komunity.

Nestojí za vámi Saúdové nebo Katar? Sorry jako…

Jak už jsem připomněl, náš kontinent je plný aktivistů, kteří horečnatě hledají příležitost někoho zachraňovat. Ovšem když se objeví lidé, kteří opravdu děsivě trpí, aktivisté je okázale ignorují nebo dokonce násilí podporují. Za křesťany třetího světa totiž nestojí ani Vatikán, ani evropské fondy, ani saúdské peníze, ani katarské peníze, ani Nadace otevřené společnosti. Pomoci skutečným trpícím by znamenalo jít do rizika a do střetu s mocnými. Toho nejsou aktivisté schopni. Jsou zvyklí se velkým penězům a velké politické moci podřizovat.

Lítost učinila Evropu méně násilnou

Nemůžeme ovšem nést odpovědnost za celý svět a nemůžeme pomáhat všude, kde se děje nějaké bezpráví. Nemáme na to dost prostředků ani dost schopností. K povaze příslušníků naší civilizace ale patří, že v takových případech cítíme lítost. Cítíme se špatně a je to tak dobře. Vidíme utrpení, cítíme bezmoc a přáli bychom si, aby vše bylo jinak. Z toho vyplývají dilemata, která naše civilizace zná už tři tisíce let. Přemýšlíme nad nimi a píšeme složité filosofické knihy. Učíme se s tím žít. I proto jsou naše země méně násilným místem, než byly v minulosti. Ne, že by cítit lítost stačilo, ale člověk, který jí není schopen, je monstrum. Právě taková monstra jsou vytvářena obrovskými organizacemi, tupou byrokracií a bojem o rozpočty v kombinaci s novými počítačovými technologiemi. Proto jsme schopni podporovat zabíjení židovských dětí, je-li to v souladu s rozpočtovými prioritami. Proto mohou někteří podporovat krutost vůči křesťanům v zemích třetího světa.

Muslimové budou s vámi zítra jednat tak, jak jednají dnes s námi

Dnes čelíme různým islámským komunitám. Většině z nich nerozumíme. Fráze o tom, že existují různé druhy muslimů, jen zakrývá ustupování těm nejhorším a tolerování čehokoliv. Přitom tu jsou lidé, kteří znají islámské komunity zblízka, důvěrně a po staletí. Jejich zkušenosti pro nás mohou být životně důležité. My ovšem zkušenosti těchto lidí žijících v Libanonu, Pákistánu, Nigérii, Egyptě, Íránu a jinde zahazujeme, protože se nehodí do boje o rozpočty. Je to destruktivní především pro nás. Občas lze zaslechnout: „Odepřeli jste nám pomoc? Jednou se vám vše vrátí. Muslimové budou s vámi zítra jednat tak, jak jednají dnes s námi.“ Na těch hořkých větách může být nepříjemně hodně pravdy.

Dělají z nás monstra bez citu a svědomí

Jestli se dnes někteří zabývají tím, že upozorňují na pronásledování křesťanů, organizují pro ně pomoc nebo se snaží vytvořit tlak na tyranské vlády, je to důležité i kvůli nám, aby se z nás nestala monstra. Ta nejhorší monstra se snaží vytvářet dnešní progresivisté. Snaží se vytvářet osobnosti, které nejsou schopny bojovat a nejsou schopny bránit své země a své blízké. Zároveň také necítí nejmenší lítost, když dojde na nejhorší mučení a zabíjení. Mohou vše dokonce podporovat. Skutečný zájem o skutečné trpící – společně s odhodláním pevně bránit vlastní země – je tou nejlepší protilátkou.

(Článek napsal nezávislý sociolog Petr Hampl, autor bestselleru Prolomení hradeb. Převzato a redakčně upraveno z jeho stránek petrhampl.com.)