V každém případě jsou součástí našich dějin i naší kultury. Jejich příběhy k nám už prostě patří. I vzpomínky na to, že někdo měl tatínka buržoazního reakcionáře a tchána komunistu. Na to, jak citlivě se muselo postupovat při rodinných oslavách, a kolik bylo povyku, když si staří pánové připili. A jak je musely manželky uklidňovat. Je vlastně zarážející, že tehdy byli lidé spolu schopni soužít snadněji než dnes s rozdílnými názory na Miloše Zemana nebo Donalda Trumpa. Jako by byla společnost méně rozdělená. Jako by i protivníci tehdejšího režimu rozuměli tomu, že mosty se musí stavět a na vojnu se musí chodit. A k našim dějinám patří i příběhy lidí, jejichž děti ve třicátých letech hladověly a oni o deset let později pochodovali se samopaly a červenými páskami na rukou. A o dalších pár let později toho litovali. páskami, a o pár let později toho litovali.

Za ty roky se smířili s tím, že tu vždy bude nekomunistická většina a že spousta lidí z nich bude mít trochu legraci. A že když se řekne „soudruh“, zazní v tom i trocha sarkasmu. I to patří k našim dějinám a naší kultuře.

A teď to vypadá, že po sto letech od založení se blíží svému konci. Nestalo se nic zásadního. Neproběhl žádný skandál, nebyl odhalen žádný zločin, nestalo se nic děsivého. Vše končí tak nějak samo, prostě z pohodlnosti. Po otřesu roku 1989 se strana vzpamatovala, měla parlamentní zastoupení, měla majetek a všichni vlastně byli spokojeni. Dokonce i reprezentanti „kapitálu“ byli spokojeni. Občas zazněl nějaký výrazný projev, ale tím to skončilo. Občas zvolili do širšího vedení nějakého radikála, ale jen tak podle hesla „všeho s mírou“.

Místo soudruha Filipa byla zvolena nějaká mladší soudružka,  v projevech se objeví pár nových slovíček, ale nezmění se nic.

Členů bude dál ubývat a strana bude postupně směřovat k zániku. Možná bude časem založeno pár komunistických kroužků a možná budou kombinovat ideologii s hipsterskými kostými ze třicátých let. Ale to už nebude mít s komunistickou stranou nic společného.

Jak říká sociologie konfliktu, cenou za neschopnost absolvovat otevřené konflikty je nehybnost. A cenou ze nehybnost je zánik.

Je to paradox. Revoluční strana umírá na strach ze změn a z radikalismu.

Někteří samozřejmě budou jásat. Zejména mladí eurodemokraté – ano, ti co jezdí na zahraniční stáže, kde pak chodí na mejdany do hospod vyzdobených portréty Che Guevary a velkého kormidelníka Maa.

Samozřejmě mi nechybí přehrávkové komise ani domovní důvěrnice. Ale stejně se člověk nemůže ubránit sentimentu. I komunisté byli součástí našich dějin.

(zdroj: petrhampl.com)