Dobré odpoledne, dámy a pánové,

vítám vás na setkání a diskuzi nad knihou Prolomení hradeb. Jak jsem slíbil, dám prostor i názoru knihovny, pokud se tu najde nějaký zástupce, který ho dokáže přednést. Bude totiž určitě zajímavé dozvědět, které to jsou názory, že jsou v takovém rozporu s názory obsaženými v knize, že musel být kvůli tomu zrušen domluvený pronájem sálu.

Vidím, že tu za knihovnu nikdo není. Škoda. Víte, když jsem Prolomení hradeb psal, tak jsem trochu doufal, že se na druhé straně pomyslné politické barikády najde někdo, kdo bude schopen s tezemi obsaženými v té knize polemizovat, že nějaké mé předpoklady budou napadeny, že postupně vznikne diskuze podobné té, jaké se rozběhla třeba po vydání Huntingtonova Střetu civilizací, a že z té diskuze po pár letech vzejde další vydání, mnohem chytřejší než původní kniha.

Jenže se obávám, že jsme narazili na multikulturní myšlení, které je intelektuálně i morálně zkrachovalé, udržuje se už jen korupcí a represemi a které tudíž není schopno jakékoli debaty.

Tím nemyslím to šikanování, jakému jsem občas vystaven já. Jak na mě vidíte, dá se to přežít. Ale kdo máte přátele nebo příbuzné ve sluníčkových kruzích, víte, že je to život neustálého vzájemného hlídání, podezírání a útoků.

To je mimo jiné dáno vnitřní konkurencí. I oni jsou totiž stále nenajedenější. Přibývá zájemců o členství v managementech korporací, ale také i místa v neziskovkách a redakcích velkých médií nebo místa vysokoškolských učitelů humanitních disciplín. Ostřejší konkurence pochopitelně také přináší větší ochotu zlikvidovat konkurenta v boji o rozpočet. Nekonformita či politická nespolehlivost se může stát dobrou záminkou. Přízrak označení za zrádce se vznáší nad každým.

To nám dává dobré vysvětlení oněch puberťáckých demonstrací, které probíhají už více méně permanentně. Můžeme mít tendenci vidět jejich účastníky pouze jako pitomce, kteří protestují proti výsledkům již proběhlých voleb. Ale pokud nějaké jednání probíhá masově, nejspíš za ním bude nějaký typ skryté racionality, kterou ještě nevidíme.

V tomto případě se soutěží o to, kdo bude vidět. Každý z těch mladých lidí se budou jednou ucházet o pracovní místo. A organizace typu Nadace otevřené společnosti už otevírají jen omezený počet míst. Přitom to jsou pozice nesmírně lukrativní, ne ani tak mzdovými podmínkami, ale tím, že otevírají cestu do politiky, k vlastním nadacím, a především do korporací na místa různých „ředitelek pro začleňování menšiny“, „ředitelek pro společenskou odpovědnost,“ „manažerek životní rovnováhy“ apod. Což je zase skvělý odrazový můstek k manželství s vysokým ředitelem a skoku do vyšší třídy (nové aristokracie). Jsou to nádherné příležitosti, ale není jich dost. Budoucí uchazeči si tedy připravují pozici. Nedemonstrují ani tak proti Andreji Babišovi, ale jeden proti druhému. Soutěží, kdo bude více politicky korektní. Kdo si nechá dokonaleji vymýt mozek. Kdo bude horlivěji opakovat hesla, kterým nerozumí. O to se hraje. Ne o to, jestli bude pan Ondráček v nějakém parlamentním výboru, o jehož kompetencích ti demonstranti nemají potuchy, a ani je nezajímají.

Situace zemí Višegrágu je unikátní tím, že vedle těchto komsomolců tu žijí miliony lidí, kteří jsou schopni si uvědomit, že politická korektnost je totální pitomost a jsou schopni se tomu smát. Jejich mozky nefungují tak, že když jim řeknete, že existuje 36 pohlaví, tak tomu začnou do pěti minut věřit. Nemají schopnost věřit, že když někdo křičí aláhu agbar, tak to nemá nic společného s islámem.

Jsou to lidé, kteří vyrůstali ještě před vznikem současných aparátů indoktrinace. Díky jejich přítomnosti jsou středoevropské společnosti mnohem svobodnější, i pro mladé je pak snadnější uchovat si nezávislé myšlení, pokud o to stojí.

Dokončení najdete ZDE

(zdroj: petrhampl.com)