Přečtu úryvek z článku, který vyšel před pár dny na serveru Echo24. Je takový ten vzorňácký korektní server, kam třeba já nesmím psát a kde se moje jméno nesmí objevit, pokud mne nechtějí urážet. Nikdo je tedy nemůže podezírat, že se jedná o nějaké hamplovské extrémisty. A nejde o čtenářský příspěvek, ten úryvek je z redakčního článku.

Teď přicházíme k části, která je pro mne osobně nejbolestnější. A která je vlastně pravým důvodem, proč tuhle baladu vyprávím. Je to už mnoho let, co jsem zaslechl příhodu jednoho anglického známého. Na dveře domu jeho velmi slušně zajištěné středostavovské rodiny v lepší čtvrti zaklepala vzdálená příbuzná, která se zapletla s jednou ze zmiňovaných pákistánských partiček. Prosila o útočiště a o ochranu. Prý jí od nich hrozí nebezpečí. Za chvíli po ní dorazila dvě auta plná mladých pákistánských mužů. Ti stručně naznačili hlavě domácnosti, že by jim onu dívku měli vydat, protože jinak jim ten dům zapálí. Pobouřený domácí pán v lehkém šoku zavolal na policii a dostalo se mu šoku ještě většího, protože službu konající policista mu suše poradil, že by ty mladé muže měl raději poslechnout, protože oni, tedy policie, kvůli jedné hysterické holce rozhodně nikam nepojedou.

Byl jsem z toho příběhu snad ve stejném šoku jako jeho aktéři. Takhle že by se mohla chovat britská policie? Policie země, kterou jsem měl za vzor v oblastech výkonu státní správy, poctivosti a odpovědnosti? Nesmysl.

Jak možná víte, ve Velké Británii bylo uneseno minimálně 1500 dívek. Ty dívky byly využívány jako sexuální otrokyně pákistánských gangů a docházelo i k takovým děsivým případům jako vypalování cejchů „otrokyním“ žhavým železem nebo kdy na sex s 12letou dívkou stála fronta. To vše probíhalo s tichou podporu policie a sociálních úřadů. Když se vše provalilo, nikdo nebyl pohnán k odpovědnosti a sociální úřad ve městě Rotherham, kde bylo epicentrum všeho, byl dokonce vyhlášen nejlepším britským sociálním úřadem. Vyhlášení proběhlo v době, kdy už byla kauza odkryta.

Otázka, kterou si v souvislosti s takovými případy klademe, zní: Proč lidem nedojde trpělivost? Základní intuitivní představa je totiž taková, že nespokojenost lidí roste, až to jednoho dne bouchne a zoufalí obyvatelé vyjdou do ulic. Začne revoluce nebo občanská válka. Dámy a pánové, takhle to ale nefunguje.

K tomu, aby došlo k výbuchu, musí být splněno více podmínek. Lidová nespokojenost je pouze jednou z nich. A přeplnění jedné podmínky nenahradí, že ty další nejsou naplněny. Lidový hněv tak nepřeroste ve výbuch. Lidé začnou být ustrašení, každý začne hájit sebe a sázet na to, že se pákistánští okupanti spokojí s dcerou souseda a na tu jeho nedojde. Stávají se tak velice snadnou kořistí, protože agresor v klidu zlikviduje jednoho po druhém.

Jaké jsou další povinné podmínky, to dobře zformulovali zločinci, kteří před 100 lety zničili Rusko.

Za prvé. Vládnoucí skupina musí ukázat slabost. Dokud represivní aparát funguje naplno, zabrání lidem zorganizovat se.

Za druhé. Musí existovat malá akceschopná skupina, která je dostatečně profesionální a která dokáže lid zorganizovat a dát mu vedení. Podstatná je také, že si dokáže vytvořit image potenciálních vítězů tak silnou, aby ji lidé mohli následovat bez obav z totálního debaklu.

Tyto body spolu souvisí. Pokud je vládnoucí skupina dost silná, dokáže zabránit zformování „revoluční avantgardy.“ Monitoruje situaci a potenciální vůdce včas zkorumpuje, zastraší nebo zabije.

Kdyby chtěl Vladimír Putin opravdu zničit Velkou Británii, neztrácel by čas s dvojitými agenty, ale pečlivě by monitoroval situaci uvnitř ozbrojených sil. Jakmile by nespokojenost policistů dosáhla takové úrovně, že to naruší akceschopnost policie, poskytl by Putin Tommymu Robinsonovi 10 milionů dolarů a pár profesionálních poradců. Během pár měsíců by vypukla násilná revoluce a Tereza Mayová by nejspíš skončila na šibenici. Ostatně, něco velmi podobného provedli před 100 lety Němci Rusku.

V Knize Prolomení hradeb se snažím ukázat, že v Evropě v současné době probíhá závod dvou trendů. Na jedné straně přirozený cyklus, kdy se dekadentní elita – v knize ji nazývám novou aristokracií – postupně rozpadá, až bude smetena nějakou formou revoluce nebo odejde ze scény jiným způsobem.

Na straně druhé postupné obsazování Evropy islámskými imigranty, resp. nahrazování původního obyvatelstva. Mezitím je Evropa zaplavována islámskými migranty. To, co dnes vidíme ve Švédsku nebo Británii, to není cesta k pestřejší nebo promíchané společnosti. To, k čemu dochází, je výměna obyvatel. V Londýně žili Angličané a brzy tam bodu žít Pákistánci. Jedno etnikum, jedna kultura. Doporučuji ke čtení třeba pana Kurase, který ukazuje, že tam, kde dřív byly restaurace 15 různých národností, tam dnes najdete jen spoustu pákistánských. „Noví Angličané“, „noví Švédové“ a „noví Němci“ nebudou žádný multikulturalismus tolerovat. Jsou plně spokojeni se svou kulturou, jak ji znají ze Somálska, Aghánistánu nebo Pákistánu.

Čím později se současný politický (a možná i ekonomický) režim rozpadne, tím větší část Evropy bude islamizována stejně nenávratně jako dnešní Sýrie, Egypt, Maroko, Turecko, Afghánistán, Pákistán – tam všude byly křesťanské, hinduistické nebo budhistické kultury. Jediné, co z toho zbylo, jsou názvy jako Hindukúš (pohřební hranice Hindů).

Ve zmíněné knize jsem ukázal určité příznaky, že panství nové aristokracie se rozpadá poměrně rychle. Jenže ona výměna obyvatel také probíhá velmi rychle. V tomto ohledu je dobré připomenout, že sousedství Maďarska a Polska nevyřeší české problémy. A česká společnost a politika jdou zatím švédskou cestou. Cestou, která znamená úplné nahrazení obyvatelstva během řádově 50 let.

Dnes nevíme, jak bude pokračovat příběh Evropy ani jak bude pokračovat příběh České republiky. Možná existují nějací výjimeční jedinci, kteří dokážou změnit dějiny. Obávám se ale, že to není nikdo z lidí v tomto sále.

Nabízím ale jiný pohled. A sice ten, že existuje mnoho scénářů, které se mohou naplňovat. Od extrémně negativních po vcelku pozitivní. Tyto scénáře jsou různě pravděpodobné. Věci, které dnes děláme, mohou zvýšit šanci naplnění dobrých scénářů a snížit šanci naplnění špatných scénářů. Možná jen o nějaký zlomek procenta. A není jisté, že se naplní nejpravděpodobnější scénář, občas jde historie i cestou poměrně nepravděpodobnou.

Dá se ale očekávat, že rozhodnutí padne v dohledné době. Za nějakých 10 let už budeme nejspíš vědět, jestli nějaká část Západu přežije a zda součástí toho, co přežije, bude i nějaká část České republiky.

První část najdete ZDE

(zdroj: petrhampl.com)