Jodie už nežije a Tereza Mayová už není britskou premiérkou. Přesto je důležité se k jejich příběhu vracet, protože přesně ukazuje, co se děje s evropskou mládeží na mnoha úrovních a na mnoha místech.

První část se odehrává v listopadu, kdy britská premiérka přijala delegaci Skatů. Ze setkání známe jen krátký novinový článek a posty na sociálních sítích. Mnohé si ale dokážeme snadno domyslet. Dospívající lidé prožívají slavnostní pocit. Cítí se, jako by vstupovali do velkého světa. V tu chvíli neřeší, že proti nim sedí premiérka, která kašle na obyvatele vlastní země, počíná si tyransky, drsně omezuje občanské svobody, nechává zabíjet politické vězně, podporuje džihád proti Velké Británii a pohrdá vůlí lidu vyjádřenou v referendu.

O takových věcech ale přemýšlí rebelové, nikoliv vzorné holčičky. Vzorná holčička stojí na tribuně nebo u řečnického pultu, kde plamenně hovoří o ledních medvědech nebo volá po útoku na Rusko. Vidí šanci utéci ze světa, kde je život stále těžší a šance stále omezenější. Není to lepší ani horší, než když se jiná dívka snaží stát filmovou hvězdou.

Něco takového můžeme tušit ze stručné zprávy o návštěvě premiérky. Možná to bylo trochu jinak. Možná byla Jodie Chesney výjimečná. Ale i kdyby nebyla, nemůžeme se 16leté dívce divit.

Jenže náš příběh má ještě druhé dějství. O půl roku později ji v parku v centru Londýna ubodala dvojice imigrantů. Těch, které premiérka Mayová aktivně láká do země, a kterým poskytuje status nadlidí nadřazených domácímu obyvatelstvu. Jejich zločiny nejsou posuzovány srovnatelně přísně jako zločiny Angličanů – pokud jsou vůbec odsouzeni. Vrah se s Jodie nikdy předtím nesetkal. Měl prostě možnost zabodnout nůž do etnické Angličanky, tak to udělal.

Premiérka Mayová předem věděla, že se tak budou kolonisté chovat, ale nebylo to pro ni dost důležité. Ani po vraždě nevolala po žádném zvláštním vyšetřování ani po nových bezpečnostních opatřeních. Tím nejlépe vyjádřila, jakou hodnotu měla v jejích očích puberťačka ve skautské uniformě. I když se na ni usmívala a fotila se s ní, byla pro ni jen kusem materiálu, jaký dnes používáme, a zítra skončí v odpadkovém koši. Nic víc.

Ostatně, ono se vlastně nic nestalo. Příbuzní a přátelé smutnili, ale nezdvihla se žádná vlna rozhořčení. Nikdo nevolal k odpovědnosti ani premiérku, ani ministra vnitra na londýnského starostu. Život jedné anglické puberťačky nestojí za rozčilování.

To není jen příběh Jodie Chesney. To je příběh celé další generace Evropanů. Zfanatizovat, zneužít, zahodit.

(zdroj: petrhampl.com)