Struktura hlášení byla upravena tak, že v nich byly nadále zachycovány přímé bojové střety (v nich zvítězili téměř pokaždé Američané nebo speciální jednotka Afghánské armády), ale přestalo se řešit, kdo fakticky ovládá území. Z hlášení zmizely i další informace, takže se podařilo úplně zakrýt, že probíhá povstání a že povstalci mají jednoznačně navrch. Místo toho byl vytvářen obraz celkem stabilní země, kde sice občas dochází k teroristickým útokům, ale celkově se daří situaci zvládat.

A nebylo to zdaleka jediné falšování. V rámci jiných projektů se zase vykazovala třeba stavba škol, ale už se neříkalo, že afgánské rodiny odmítají do těch škol posílat děti.

Lidé, kteří rozhodovali na nejvyšší úrovni, skutečně mohli mít představu více méně modernizované země s celkem svobodnými poměry, kde je sice obyvatelstvo zužováno Talibanem a dalšími teroristickými skupinami, ale dokáže si s tím poradit. Bylo tedy logické, že řešili poklidný odchod, nikoliv ústup v panice. A že afgánské vládě nechali techniku a další zdroje – v opačném případě by čelili kritice, že opustili svého spojence.

A mezitím se v Afghánistánu dělo něco naprosto jiného.

Několik čtenářů mi napsalo, že takové falšování není možné. Do činnosti okupačních sil byly zapojeny desetitisíce lidí a poměrně často se střídali. Není přece možné, že by nikdo nevynesl informaci o tom, jak to v Afghánistánu skutečně probíhá.