V desáté kapitole Prolomení hradeb píšu o lidech, kteří sedí ve vrcholových managementech, vedení politických stran, ministerstev, velkých redakcích, velkých politických neziskovkách a univerzitách. Ukazuji, že ti lidé udělají absolutně všechno pro to, aby si udrželi své postavení. Absolutně všechno.

Nechají si vymýt mozky. Nechají si diktovat životní styl. Nechají si určovat politické názory. Jak mají trávit dovolenou, s kým se mají kamarádit a jak mají vychovávat děti. Prostě všechno. Už jenom představa, že by mohli být vyvrženi mezi obyčejné pracující, je pro ně nesnesitelná.

Chudoba s tím úzce souvisí. Dokud bude chudoba vnímána jako něco naprosto děsivého, nechají si ti lidé líbit úplně cokoliv. Jestli ale začnou chudobu pokládat za něco nepříjemného, ale co se dá snášet, pak někteří z nich řeknou v určitém bodě. „Dál už se ponižovat nenechám, mám svoji důstojnost, za to mi to nestojí.“

Stabilita režimu je tak do značné míry závislá na tom, jestli na tom budou chudí lidé dost špatně. Když na tom špatně budou, pak bude snadnější udržet kázeň i mezi příslušníky vyšších tříd.

Proto je tak důležité ty dole poškodit, zesměšnit, zbavit důstojnosti, udělat jejich život nesnesitelným. Čím hůře na tom budou, tím lépe. Netvrdím, že si to všichni přesně takhle uvědomují, nicméně jednání mocenské elity k tomu směřuje. Současný systém neprodukuje chudobu. Ta tu byla už předtím. Produkuje ale nesnesitelnost chudoby. Exekuce, to je jenom vrchol ledovce.

V politice narazíme na tři stanoviska.

Levicové strany a odbory se snaží přerozdělovat tak, že každý bude mít nadprůměrný příjem. Každý, kdo zvládl matematiku na úrovni prvního stupně základní školy, tak ví, jestli to může fungovat. Neziskovky se z nich zase snaží udělat rukojmí. Objekty péče zbavené svéprávnosti, samostatnosti i naděje, na které je možné čerpat peníze. A pravice tvrdí s moralistickým zápalem, že nízkopříjmové skupiny je zapotřebí potrestat a zničit.

Nechme je opakovat politické fráze a podívejme se, co je opravdu zapotřebí udělat.

Za prvé. Dbát na to, aby existovaly možnost žít levně. Kanály pro nákup laciného zboží a levnější možnosti trávení volného času. Bude to méně kvalitní, ale to se nedá nic dělat.

Ve skutečnosti vidíme přesný opak. Jak něco začnou využívat chudí lidé, hned je to zakázáno. Vesnický traktorista si nesmí v hospodě zapálit startku, ale manažer na své golfové hřiště dostává dotace. Zakazují se stará auta, ale elektromobily, které ničí životní prostředí nesrovnatelně více, jsou podporovány. Jsou zakazovány technologie pro levné opravy věcí. A nové normy zase lidem zakazují, aby si stavěli levné domky.

To je zapotřebí změnit. U každého nového opatření musí být v první řadě posuzováno, jak dopadne na chudé lidi.

Za druhé. Úcta. Když někdo poctivě pracuje, hezky se stará o svou rodinu a nevzdá to, přestože je chudý, tak si zaslouží úctu. To nejde nikomu nařídit, ale stát se podle toho chovat může. Ředitel státního divadla, který se vysmívá chudým lidem, by měl být okamžitě odvolán. Filmy natáčené za státní peníze nesmí vyvolávat dojem, že normální je bydlet v luxusní vile a všechno ostatní je životní prohra. A podobných věcí je spousta.

Za třetí. Musíme respektovat způsob života a kulturu různých společenských vrstev. Dnes je to tak, že ti, kdo se cítí být lepšími lidmi, ti něco vymyslí a vnucují to všem. Historická zkušenost ukazuje, že to, co chudým pomáhalo přežít, to byla sebekázeň, tvrdá práce, pevné soudržné rodiny, rozdělení rolí v rodinách, poměrně přísná výchovy dětí… a konec konců i náboženství. Křesťanské nebo židovské. To umožňuje vést jasnou čáru mezi tím, kdo má jenom málo peněz a mezi chátrou. A všimněte si, že právě proti tomu je veden masivní útok. Poškozuje to všechny, ale chudé nejvíc.

Za čtvrté. Bezpečnost. Když do chudinských čtvrtí přichází imigranti, kteří je plní násilím, činí to život nesnesitelným. Ve školách, kde jsou bílé děti v menšině, jsou šikanovány tak, že jsou doháněny k sebevraždám. A zoufalí lidé si prostě nemohou dovolit bydlení jinde. U nás se děje totéž s problémovou částí romské populace. To není otázka jednotlivců, ale masového přesouvání. A opět nikdo neřeší, jaký dopad to bude mít na obyvatele těch nešťastných regionů, protože jsou chudí a chudí Češi si nezaslouží slitování.

Jestli někdo říká, že dokáže odstranit veškerou chudobu, tak je obyčejný lhář. Ale je možné zajistit, že život chudých nebude neúnosný a že nebudou zbavováni důstojnosti. To by byla změna, která by mohla mít revoluční dopad na celou společnost.

(zdroj: petrhampl.com)