Za poslední roky jsem to zažil třikrát. Nejprve mi pravicoví liberálové a intelektuálové vůbec dávali co proto, že jsem nepodpořil masovou migraci a islám. O tři roky jsem přišel o nějaké přátele a dost podporovatelů z katolického prostředí, když se ukázalo, že nebudu podporovat další vlnu restitucí ani zavedení státního náboženství. A v posledním roce jsem zase zrádce pro revolucionáře proti vědě, technice, matematice a racionalitě. Petr Hájek, který se do té doby tvářil jako kamarád, mi dokonce věnoval samostatný článek na Protiproudu, aby přede mnou varoval.

Teď si tím procházejí osobnosti staré levice. Podnětem k zahájení „honitby“ (to už slečně poslankyni nikdo neodpáře) je vydání sborníku Budoucnost levice bez liberalismu. Autoři se odvážili položit otázky, kterým bylo zvykem se vyhýbat, a dokonce navrhnout odpovědi, které nejsou v rozporu s politiky korektní ortodoxií. Za to to schytávají naplno. Profesor Keller, ještě nedávno intelektuální ikona české levice, je přes noc „šiřitelem krajně pravicových konspiračních teorií.“ Profesoru Drulákovi, donedávna nezpochybnitelné autoritě v oblasti levicové zahraniční politiky, se dostalo toho nejpodlejšího – redaktoři vybrali fotografii, na které podivně poulí oči a nahradili tím argument. V jiném periodiku mu zase vytýkají, že nosí motýlka. Zkrátka polemika na úrovni. Vedle toho ho označují za „krajní pravici“, bez jakýchkoliv argumentů. Jinému autentickému levicovému intelektuálovi, historiku Adamu Votrubovi, se dostává nálepky „hlasatele bílé nadřazenosti.“ Právník Jaromír Hořák je přirovnáván k Vasilu Biľakovi.

Není to jenom nechutné. Je to taky nebezpečné. Žijeme ve světě, kde za takovouhle kritikou zpravidla následují zákazy, vyhazování z práce a trestní stíhání. Autoři těch „kritických recenzí“ to dobře vědí.

Je to výpověď o světě, kde chybí základní úcta, vděčnost, solidarita a loajalita. Někdo, ke komu jsme roky vzhlíželi, najednou nestojí za polemiku. Nestojí ani za pár minut přemýšlení, jestli by náhodou přece jen nemohl mít v něčem pravdu. Je to výpověď o lidských charakterech. A také o tom, jaké jsou rysy prostředí, ve kterém se to děje. Jaké chování je podporováno. A člověk se nemůže ubránit pocitu, že za tím nenávistným útokem na ikony je ještě něco. V ostře konkurenčním prostředí se uvolňuje místo. Je příliš mnoho těch, kdo by chtěli být příštím Kellerem, příštím Drulákem či příští Švihlíkovou.

Ale stejně je v tom něco velkopého. Myšlenkový směr, který dosud rodí osobnosti schopné něco takového podstoupit, ten má budoucnost. Na rozdíl od směrů, kde se kývači a přitakávači navzájem ujišťují, že jsou vlastně disidenti, a kde platí, že když velký šéf řekl, že něco exponenciála není, tak to exponenciála být nemůže, i kdyby vzoreček vycházel.

Informace o knize je zde.

Recenze Matěje Metelce (ta je obzvláště výživná)

(zdroj: petrhampl.com)