Varování: Následující text obsahuje narativy, které dohání pražskou a brněnskou kavárnu k zuřivosti

Pokud vím, přišel s pojmem „kartelizace politiky“  autor knihy nedávno vydané knihy o německé společnosti Aleš Valenta.  Jde o to, že několik politických stran prosazuje stejný program, všechny jsou propojeny sítí vztahů a jednají v takové shodě, jako by se fakticky jednalo o jeden subjekt.  Pokud se takovému kartelu podaří ovládnout pole, fakticky tak končí demokracie – voliči mají na vybranou pouze mezi různými členy téhož kartelu. Dalším logickým krokem je likvidace občanských svobod a prohlášení politického programu kartelu za jedinou povolenou ideologii.

Ke kartelizaci politiky fakticky došlo v Německu, kde už se hraje jen o to, zda se podaří kartel rozbít a obnovit politickou soutěž nebo zda kartel zlikviduje – s využitím policejního státu – svého jediného faktického vyzyvatele – stranu AfD.

Kartel politických stran má proti tradičnímu uspořádání řadu výhod. Třeba tu, že vyvolává dojem, že občané mají možnost volby a zároveň dává elitám jistotu, že názor voličů neovlivní směřování země.  Nebo tu, že znásobuje volební sílu – hlasy pro různé strany se nakonec stejně sečtou. Když kartel ztrácí podporu voličů, přidá další stranu obdobně, jako koncern rozšíří produktové portfolio.  Ale úplně nejhlavnější výhoda spočívá v tom, že kartel stran nabízí víc kariérových příležitostí než jediná strana. Místa předsedů, místopředsedů, tajemníků či šéfů komisí jdou do desítek nebo dokonce stovek.

Existence politického kartelu je zpravidla obhajována tím, že pouze tyto strany realizují jedinou správnou politiku a že jakákoliv alternativa k ní by byla škodlivá až nebezpečná. Odsud název „Alternativa pro Německo“ (AfD). Mimochodem, naprosto stejnou argumentaci používá severokorejský vládce Kim Čong-un, když vysvětluje neexistenci politické opozice.

Nabízí se logická otázka, kterou situaci je možné označit za politický kartel. To, že strany napříč spektrem zastávají určité stejné stanovisko, to ještě nestačí.  Z toho, že všechny politické strany kupř. odmítají zavést otroctví, z toho ještě nevyplývá, že se jedná o kartel. Lepší odlišení nám tedy dává následující měřítko:

• Strany zaujímají stejné stanovisko v řadě oblastí
• Strany se tímto stejným stanoviskem odlišují od opozičních subjektů
• Názorové rozdíly uvnitř stran jsou větší než mezi stranami navzájem

Politická kartelizace ale není jen problémem Německa. I v České republice vidíme stále více znaků, že politický kartel se formuje, resp. již byl zformován.  Jeho členy jsou ODS, KDU-ČSL, TOP09, STAN a Piráti. Kromě toho existuje několik menších mimoparlamentních stran, které usilují o to stát se členem kartelu.

Základní body společného programu stranického kartelu lze shrnout takto:

• Česká republika se musí podřizovat požadavkům Evropské unie.
• Ekonomický model založený na dominanci nadnárodních korporací má být zachován.
• Občanské svobody mohou být omezeny tak, aby nemohly být využívány ke kritice politického programu kartelu.
• Praktikování islámu nesmí být omezeno ani tam, kde dochází ke konfliktu s českými zákony.
• Politické neziskovky jsou důležitou součástí českého státu a musí se jim dostávat odpovídajícího financování.
• Jakákoliv forma přímé demokracie je nežádoucí.
• Namísto hájení tradiční demokracie a tradičních občanských svobod má být pozornost věnována některým formálním procedurám typu postupu při udělování státních vyznamenání.
• Univerzity mají právo neomezeně vymýšlet nové studijní obory. Stát má povinnost tyto obory financovat.
• Obrana země má spočívat v koloniálních taženích a v nákupech u amerických zbrojovek. Samotné území ČR nemá být hájeno.
• Pokud jsou sociální programy nastaveny tak, aby odrazovaly od tradičních vzorců chování, není to problém.
• Je nepřijatelné nepřizpůsobit se požadavku „spojence“. Požadavek „spojence“ má vyšší sílu než vůle voličů i než české zákony.

To je základní politický program, na kterém se shodne celý kartel.

Nejspíš o něm uslyšíme stále častěji, protože se zdá, že hnutí ANO opravdu narazilo na svoje limity. Tak jako Agrofert, i ANO dokáže pouze expandovat nebo se rozpadat, není schopno stability. A expandovat už není kam. Z problémů ANO  ale nemůžeme mít radost, protože za ním nedočkavě čeká již zmíněný politický kartel.

(zdroj: petrhampl.com)