Hlava státu má podle platné ústavy na udělení amnestie nárok a nemusí své rozhodnutí nikomu vysvětlovat. Platí to ale až po jejím vyhlášení. Tedy v momentu, kdy se pod jejím návrhem objeví podpis premiéra. Jak se píše v příslušné pasáži ústavy, vláda odpovídá za každé rozhodnutí prezidenta, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády. Proto není pravda, že Petr Nečas neměl na vybranou a podpis pod amnestii musel připojit. Kdyby tomu tak bylo, potom by požadavek jeho spolupodpisu byl zbytečný.  

Ostatně názorným příkladem může být skutečnost, že výhradám vůči amnestii v Senátu čelil ministr spravedlnosti Pavel Blažek, tedy člen kabinetu. Václav Klaus se přímé konfrontaci může bez problémů vyhýbat. Alespoň do té doby, než se senátorům podaří posbírat dostatečný počet podpisů pod žalobu směřující k Ústavnímu soudu. Zatím je jich osmnáct. Což momentálně nestačí a je otázka, zda se připojí další. Vzhledem k tomu, že Václavu Klausovi schází zhruba dva týdny do konce funkčního období, mohou považovat zmiňovanou aktivitu za zbytečnou.  

I kdyby se soud dobral k verdiktu, že Václav Klaus se dopustil velezrady, jen těžko by ho mohl potrestat. Trestem totiž může být pouze zbavení mandátu, respektive možnosti o něj znovu usilovat. V době, kdy by teoreticky rozsudek mohl padnout, už by Václav Klaus prezidentem nebyl. Zároveň není pravděpodobné, že by se za dalších pět let o prezidentské křeslo znovu ucházel. Ostatně citelným postihem za kontroverzní amnestii může pro hlavu státu být rekordně nízká popularita v očích veřejnosti. Alespoň výsledky výzkumů veřejného mínění ji ukazují.  

Na veřejném slyšení v Senátu se však neřešil pouze případný postih Václava Klause, ale také otázka, zda by kontroverzní amnestie mohla být zrušena na základě stížnosti podané k Ústavnímu soudu. Jeho verdikt by měl jasně ukázat, zda existuje možnost korigovat kontroverzní rozhodnutí hlavy státu i jiným způsobem než prostřednictvím spolupodpisu premiéra. Většina expertů se shoduje v tom, že rozhodnutí o amnestii není právním předpisem, proto ho nelze soudem přezkoumat.  

Stejně nepravděpodobné je, že by z ústavy bylo z článku 63 vypuštěno písmeno k. Za ním následují slova, která prezidentovi republiky přiznávají právo udělovat amnestii. Svým způsobem by zásah do ústavy neměl být potřeba. Po rozruchu, který Klausovo rozhodnutí vyvolalo, si lze jen těžko představit vládu, která by k nějakému dalšímu návrhu amnestie přistoupila stejně formálně jako Nečasův kabinet. To znamená, že by se o její rozsah vůbec nezajímala a o jejím vyhlášení se dozvěděla až v momentu, kdy by ji hlava státu oznamovala veřejnosti.  

Pokud se někdy v budoucnu nějaký prezident rozhodne využít pravomoci vyhlásit amnestii, potom je téměř jisté, že kabinet pohlídá, aby tento krok nevybočil z přijatelných mantinelů. Do nich se totiž jen obtížně může vejít druhý článek sporné amnestie. V něm je nařízeno zastavení pravomocně neskončeného trestního stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.  

Na základě tohoto prezidentova rozhodnutí bylo podle informací Nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana zastaveno vyšetřování celkem 327 případů. Týká se to například kauz Union banky, soudce Jiřího Berky, nevýhodného pronájmu Českého domu v Moskvě, fondu Trend, nebo H-Systému. Byť v některých případech není ještě rozhodnutí pravomocné.

Z tohoto úhlu pohledu tak veřejné slyšení v Senátu nelze považovat za směšné, jak ho na dálku hodnotí Václav Klaus, byť se zároveň bojí přímé konfrontace.