Podobný postoj zaujala ještě Velká Británie. Mimo jiné to znamená, že s dohodou souhlasí i země typu Polska, Maďarska, nebo Švédska. Jsou to státy, které nejsou rovněž součástí eurozóny. Podpis pod smlouvou má tak pro ně spíše symbolický rozměr. Do doby, než z místní měny přejdou na euro, tomu nebude jinak. Pokud by Česká republika nechtěla vybočit z řady, mohla postupovat podobně. Podle názoru ministra zahraničí Karla Schwarzenberga tak učinit měla. Podle premiéra nikoli.

Absence Nečasova podpisu pod smlouvou nevyvolala mimořádný neklid ve zbytku sedmadvacítky. Hlavně kvůli tomu, že dohoda bude platit bez ohledu na postoj České republiky. O daleko větší rozruch a o nárůst nervozity se v unijních řadách spíše postaralo před několika lety brzdění ratifikace lisabonské smlouvy, které si náležitě vychutnával prezident republiky Václav Klaus. Právě jeho osoba měla na postoj země ke smlouvě o rozpočtové kázni nezanedbatelný vliv. Hlava státu se už dopředu nechala slyšet, že dokument nepodepíše. Na jeho platnost by to nemělo žádný vliv. Zkomplikovalo by to však proces jeho ratifikace. Bez podpisu hlavy státu by dokončena být nemohla.

Nechuť Petra Nečase jít do konfliktu s prezidentem republiky se tak mohla podepsat na jeho odmítavém postoji. Za necelý rok by měla mít země jinou hlavu státu a nelze proto vyloučit, že svůj pohled na smlouvu o rozpočtové kázni kabinet ještě přehodnotí. Ne kvůli obsahu zmiňovaného dokumentu a jeho reálnému dopadu na hospodaření země. To by se měla vláda snažit dát dohromady bez ohledu na mezinárodní smlouvy. Ve hře je spíše symbolická podpora změn, kterými unie prochází. Pochopitelně to neznamená vzdát se kritického postoje. Ten však uplatňují i politici z jiných členských zemí a přesto svůj podpis pod smlouvu připojili.

Z hlediska věcných argumentů se jen obtížně hledá nějaký zásadní, kterým by se dalo české odmítnutí dohody zdůvodnit. Rovněž se nelze jednoduše dobrat k vysvětlení, proč se Česká republika přiklonila zrovna k Velké Británii. Tedy k zemi, jejíž premiér se odmítavým postojem snaží řešit vnitrostranické problémy a snaží se mírnit hlasy volající po vypsání referenda, které by rozhodovalo o dalším setrvání Velké Británie v Evropské unii. Zároveň musí brát ohled na zájmy londýnské City.

Petr Nečas sice musí také vyvažovat různé tlaky z řad občanských demokratů a z Hradu. Zároveň však nejsou natolik silné, že by měly převážit nad zahraničně-politickými zájmy. A jejich součástí by měla být silná pozice země v rámci Evropské unie. Ta se buduje také tím, že v určitých kritických momentech stát učiní gesto, které vyjadřuje sounáležitost s celkem a přitom z toho nemusí prvoplánově nic hmatatelného získat. Bylo by naivní si myslet, že Česká republika bude výrazným způsobem diktovat další vývoj sedmadvacítky. V této souvislosti je jedno, zda pakt rozpočtové kázně podepsala.

Může však získávat spojence, kteří ji nejrůznějším způsobem mohou pomoci, když to bude potřeba. V neposlední řadě může sledovat určité ekonomické zájmy. Je všeobecně známo, že české hospodářství je závislé na vývozu do Evropské unie a ekonomický růst je navázán na vývoj německé ekonomiky. Z pohledu smlouvy o rozpočtové kázni by tedy bylo pro Českou republiku přínosnější, kdyby svůj podpis pod ní připojila. Podpořila by tak snahu Německa, které do řešení krize eurozóny investuje nejvíce nejenom finančních prostředků, ale i politického kapitálu. Z pohledu současné britské politické reprezentace je patrné, že její zájmy spíše směřují k oslabení evropské integrace. A to není přínosné jak pro českou ekonomiku, tak i politiku.

Slovy Karla Schwarzenberga, která pronesl v jiné souvislosti před několika měsíci, i tentokrát nakopla Česká republika zezadu unijní partnery v době, kdy se snaží řešit krizi kolem eura. 

Publikováno se svolením vydavatele.