Bez této změny by prý na straně příjmů chybělo zhruba 24 miliard korun. A protože většina ministerstev a státních úřadů přesvědčuje kabinet o tom, že už nemá kde šetřit, hrozí vyšší deficit než původně plánovaných sto miliard korun. Ministr financí Miroslav Kalousek v této souvislosti varuje před zhoršením ratingu a tím i před výrazným zdražením financování státního dluhu. Přitom veřejné finance přicházejí o částky ve výši desítek miliard, které by podobu státního rozpočtu vylepšily přinejmenším stejně jako tolik diskutované zvýšení sazeb DPH.

V souvislosti s aférou kolem otravy metylalkoholem se objevily kvalifikované odhady, že machinacemi s daněmi v této sféře stát může ročně přicházet až o deset miliard korun. Podobné nekalé praktiky kolem pohonných hmot krátí rozpočtové příjmy rovněž o miliardy. Hovořit by se dalo rovněž o mírně řečeno nešetrném zacházení s veřejnými zakázkami. Ekonom Pavel Kohout dokonce v této souvislosti prohlásil, že by Česká republika nemusela mít problémy se schodkem státního rozpočtu. Stačilo by podle něj vypisovat veřejné zakázky tak, aby o jejich přidělení rozhodovala pouze kvalita předložené nabídky a nedocházelo k jejich umělému předražování. Vzhledem k tomu, že se v posledních letech deficit pohybuje nad sto miliardovou hranicí, nejde v této souvislosti o drobné.

Citelný úbytek financí pro veřejné rozpočty potom hrozí i kvůli problémům při čerpání peněz z evropských fondů. Z mediálně prezentovaných kauz je zřejmé, že se tyto finance stávají poměrně často zdrojem korupce a že jsou nejrůznějším způsobem zneužívány. Není proto překvapením, že si toho už dávno všimli v Bruselu. Důsledkem bylo pozastavení čerpání těchto peněz. Nyní se objevila informace o tom, že některé projekty unie neproplatí v plné výši, jak bylo původně dohodnuto. Výše sankcí je momentálně důvěrná, proto lze operovat pouze s neoficiálními čísly. Ta se pohybují nad dvaceti miliardami korun. Ztráta je tak přibližně stejně velká jako suma, kterou hodlá stát do rozpočtu získat zvýšením obou sazeb DPH.

Čerpání evropských peněz je totiž nastaveno tak, že schválené projekty jsou financovány ze státního rozpočtu, případně rozpočtu krajů, nebo jednotlivých obcí. Až následně jsou propláceny Bruselem. A když tyto očekávané peníze nedorazí, odrazí se to v jejich nižších příjmech. Pokud by celý systém fungoval standardním způsobem, k podobným výpadkům by nedocházelo. Problém je v tom, že počet programů, které jsou určeny k financování z evropských fondů, je na velikost České republiky neúměrně vysoký. Zároveň je rozptýlený až na regionální úroveň. Mimo jiné to znamená, že je méně přehledný, hůře kontrolovatelný a tudíž náchylnější k nejrůznějším machinacím.

Tak například smysluplnost jednotlivých projektů, které se o evropské peníze ucházely, posuzovali často experti bez zdůvodnění. Zjednodušeně řečeno, některý projekt doporučili, jiný naopak odmítli bez patřičného komentáře. Potom lze zpětně těžko přezkoumat, zda svůj postoj měli podpořen pádnými argumenty. V některých případech zase docházelo při proplácení dotací k machinacím s kurzem eura. Takže vybrané firmy mohly inkasovat více, než kolik by odpovídalo realitě. Pochopitelně způsobů, jak zneužívat peníze z evropských fondů, existuje více.

Jakoby někteří lidé, kteří rozhodovali o jejich čerpání, podlehli dojmu, že Evropská unie bohorovně rozdává peníze a příliš ji nezajímá jejich osud. Jak dokazují informace z Bruselu, není tomu tak. Za toto zjištění zaplatí veřejné rozpočty miliardami korun. Přitom na zmiňované nedostatky byla politická reprezentace opakovaně upozorňována a měla dost času zjednat nápravu. Potom by nemusela řešit další výpadek očekávaných rozpočtových příjmů a vymýšlet způsoby, jak tyto peníze vytáhnout z kapes občanů. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele