Z toho zřetelně vyplývá, že by hlava státu měla zaujmout ke schvalovaným zákonům jednoznačné stanovisko. Buďto ho vrátit zpět do dolní parlamentní komory, nebo ho podepsat. Václav Klaus v souvislosti se zákonem, který bývá zjednodušeně a ne úplně správně nazýván normou o církevních restitucích, se takto nezachoval. V dopise předsedkyni Poslanecké sněmovny napsal, že ho nechává bez podpisu. Takovýmto gestem se hodlá distancovat od způsobu, jakým zákon připravila a prosadila vládní koalice. Pochopitelně na vyjádření nesouhlasu má prezident republiky podle platné ústavy nárok, měl by ho ale dát najevo ústavním způsobem. A tím je možnost veta. Což ještě neznamená, že rozhodnutí prezidenta nemůže být změněno. Sežene-li koalice minimálně sto jedna hlasů, je prezidentké veto přehlasováno.

Považoval-li Václav Klaus zákon, který mimochodem neřeší pouze zmírnění některých majetkových křivd, ale zároveň i vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi, za špatný, potom měl dát svůj postoj jednoznačně najevo. Takto si už poněkolikáté podivným způsobem vyložil českou ústavu. Václav Klaus totiž nepodepsal, ani nevetoval několik zákonů. Jedná se například o tzv. malou důchodovou reformu, nebo novelu o ochraně ovzduší. Týká se to rovněž zákona o zásluhách Edvarda Beneše a podobně. Tímto způsobem se podle některých odborníků hlava státu pohybuje spíše za hranou ústavy než na ní. Byť chybějící podpis nezabránil tomu, aby tyto normy vstoupily v platnost. Takovýto podivný přístup k ústavě je mu opakovaně tolerován.

Rovněž v souvislosti s tzv. církevními restitucemi je prakticky veškerá pozornost soustředěna na formu vypořádání majetkových vztahů, než na způsob, jakým k němu přistoupila hlava státu. Podobně několik let téměř bez povšimnutí procházel další nestandardní prezidentův počin. Týkal se dodatku k Evropské sociální chartě. Ten byl parlamentem schválen v roce 2003. Aby podle něj existovala možnost podávat kvůli porušování sociálních práv stížnosti k Radě Evropy, scházel k tomu podpis prezidenta. Ten ho dlouhá léta nepřipojil, byť tak měl bez prodlení učinit. Odhodlal se k tomu až po devíti letech v momentu, kdy ho k tomu vyzval Senát. Ten se opíral o rozhodnutí Ústavního soudu z roku 2009. V něm se mimo jiné píše, že prezident republiky má povinnost ratifikovat mezinárodní smlouvu bez zbytečného odkladu, pokud obě komory parlamentu s dokumentem vysloví souhlas. Sociální demokracií ovládaná horní parlamentní komora se rozhodla, že pokud tak Václav Klaus neučiní, obrátí se na Ústavní soud. Prezident se tomuto sporu vyhnul a dodatek nakonec podepsal.

I na tomto případu se ukazuje, že hlava státu si může svým způsobem vykládat ústavu, jak chce, pokud mu to zbývající politická reprezentace dovolí. Ta se totiž může obracet na Ústavní soud, aby řešil spory o rozsah kompetencí státních orgánů. Je s podivem, že se k němu neobrátil například premiér Petr Nečas. Konkrétně v momentu, kdy na Hrad přinesl žádost o odvolání ministrů Radka Johna a Josefa Dobeše. V ústavě se v příslušném článku píše: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ Pochopitelně se předpokládá, že tak učiní, a ne že to případně udělat může. V tomto konkrétním případu se to nestalo. Ačkoli měl premiér na odvolání ministrů právo, nijak vehementně neusiloval o to, aby bylo naplněno.

Takováto benevolence přispívá k šíření povědomí, že ústava nemusí být respektována a že si ji lze vykládat tak, jak je to momentálně pro někoho výhodné. Nelze se proto divit, že toho hlava státu využila a ve stylu chytré horákyně se postavila k tzv. církevním restitucím. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele