Jeho rozsah byl však relativně malý a proto nešlo hovořit o definitivní tečce za celým problémem. Vzhledem k silně ateistické společnosti v České republice nejsou politici pod silným tlakem veřejnosti, aby tuto otázku vyřešili. Přitom nejde pouze o historickou spravedlnost, o postavení církví ve společnosti, ale také o fungování měst a obcí. Těm totiž komplikuje život to, že kvůli nevyjasněným sporům a případným restitucím nemohou nakládat se stovkami hektarů půdy a s celou řadou nemovitostí, což může komplikovat jejich rozvoj. S postupujícím časem je navíc zřejmé, že z nejrůznějších důvodů nelze církvím vrátit zpět všechen majetek. Proto součástí dohody mezi státem a církvemi musí být finanční narovnání.

Tento princip přijal kabinet už v minulém volebním období. Prosadit ho do života však nedokázal. Změnit tento stav se nyní pokouší i Nečasova vláda. A opět zatím neúspěšně. Ani na svém posledním jednání totiž nedokázala nalézt shodu, jakým způsobem by k tomu mělo dojít. Spor se tradičně týká peněz. Topolánkův kabinet měl problém s vyčíslením celkové sumy, která počítala s úročením. Což se nelíbilo některým zákonodárcům, kteří poukazovali na to, že pokud by mělo jít o formu restitucí, pak u nich nebývalo běžné, aby se při vyplácení majetkových náhrad částka zvyšovala o patřičný úrok. V nejnovějším případě zase prosazují Věci veřejné, aby kvůli špatnému stavu veřejných financí nebyly náhrady vypláceny vůbec. I když takto přesně to jejich představitelé neformulovali. Tvrdí, že by se mělo počkat na dobu, až se státní pokladna více naplní. Vzhledem k dosavadnímu hospodaření jednotlivých politických garnitur, by k tomu nemuselo dojít nikdy.

Pochopitelně dohoda by měla být založena na reálných možnostech státního rozpočtu. Zároveň však nemůže pominout zmiňované finanční náhrady. Z tohoto úhlu pohledu si lze obtížně představit, že by se v jedné právní normě řešilo vracení půdy a nemovitostí a ve druhé finanční vyrovnání. Případně, že by druhá část byla odložena na neurčito. O ničem takovém nebyla při jednání s představiteli církví ani řeč. Mimo jiné to znamená, že by se celý problém vrátil téměř na začátek. Pokud by na kompromis přistoupili pouze politici, mohli by to zástupci církví vnímat jako jednostranný politický nátlak a nedodržení předchozích úmluv. Věci veřejné argumentují tím, že už v době, kdy dohoda vznikala, chtě-li vědět z čeho se budou tyto peníze vyplácet. Nestačila jim logická a zároveň lakonická odpověď, že ze státního rozpočtu. Přitom vzhledem k jeho výdajům převyšujícím bilionovou hranici, nejde o závratnou sumu. Vláda by ji mohla získat relativně snadno tím, že by začala se státními financemi lépe zacházet. Tím by mohl být definitivně vyřešen spor o vyrovnání státu s církvemi.

Vzhledem k rozporům mezi Věcmi veřejnými a zbytkem koalice je však zřejmé, že se tento problém v dohledné době neuzavře. Naopak hrozí, že se vrátí zpět do bodu nula. Bez kompromisu vláda nic prosadit nemůže. ODS a TOP 09 totiž nedají ve sněmovně dohromady potřebnou většinu, aby příslušný zákon prosadili navzdory Věcem veřejným. Dlouholeté otálení s navrácením církevního majetku tak názorně ilustruje, jak obtížně se napravují křivdy spáchané komunistickým režimem a jak se podobné záležitosti s postupujícím časem ještě více komplikují. Do hry totiž vstupují i okolnosti, které s tímto problémem bezprostředně nesouvisejí. S odstupem času se ukazuje, že takovéto věci měly být důsledně vyřešeny hned v prvních letech po pádu komunistického režimu. Problém je v tom, že tomu nebylo příznivě nakloněno společenské klima a politici si s touto záležitostí nechtěli příliš pálit prsty. 

Publikováno se svolením vydavatele.