Tuzemští politici proto nemohou očekávat návrat tučných časů, kdy se rozpočet plnil relativně lehce a kdy si nemuseli lámat hlavu s tím, jaké jsou výdaje. Názorným příkladem mohlo být hospodaření vlády v prvních letech tohoto století. V té době se navzdory slušnému hospodářskému růstu prohluboval schodek veřejných financí. Nástup finanční krize a následujících ekonomických problémů české politiky zaskočil. Neměli připraveny žádné varianty a museli improvizovat.

Také to přispělo k vytvoření Národní ekonomické rady vlády. Její členové dostali za úkol vypracovat návrhy, jak čelit nejrůznějším projevům krize. Zhruba před třemi lety se tak na veřejnosti objevila očekávaná doporučení. Například nezvyšovat zadlužení země, podporovat vznik národní protikrizové rezervy, do které by plynuly peníze utržené z prodeje státního majetku, nebo z dividend inkasovaných státem a podobně. S odstupem doby je zřejmé, že se politici některými doporučeními příliš neřídili. Deficit státního rozpočtu se i nadále pohybuje nad sto miliardovou hranicí. Žádná rezerva nebyla vytvořena. Politici neustále hledají způsoby, jak získat do rozpočtu další peníze.

Názorným příkladem může být jejich snaha o zvýšení obou sazeb daně z přidané hodnoty navzdory poklesu spotřeby domácností a nižšímu příjmu z výběru této daně. Malou ochotu šetřit potom naznačují plány jednotlivých ministerstev a státních úřadů, kolik peněz chtějí uspořit. Podle informací ekonoma Aleše Michla je to až na výjimky nula, nebo velmi zanedbatelná suma. Zároveň Michl připouští, že není jednoduché dobrat se konkrétních věcí, kde se dá ušetřit.

Například kvůli tomu, že v podkladech, které mají lidé z NERVu k dispozici, jsou i položky s názvem ostatní výdaje nezařazené. A v této kolonce se mohou ukrývat i desítky miliard korun. Přitom odborníci nevědí, k čemu konkrétně se využívají. Zároveň jsou v rozpočtech jednotlivých kapitol spíše kráceny investiční výdaje než ty provozní. Proto se některé věci pouze odsouvají a čeká se na lepší časy. To však nezaručuje, že se státní finance dostanou do lepší kondice.

Proto jedním z úkolů Národní ekonomické rady vlády mají být opatření, která by pomohla k ekonomickému růstu a zvýšila konkurenceschopnost tuzemského hospodářství. Problém je v tom, že vzhledem k úzké provázanosti české ekonomiky s evropskou a především s německou, to úplně nezáleží na domácím prostředí. Zároveň nejrůznější doporučení vzejdou od ekonomických odborníků. Ti však nemají žádný vliv na jejich prosazení a zároveň za své návrhy nenesou prakticky žádnou odpovědnost. V parlamentní demokracii mají totiž rozhodující slovo volení zástupci lidu, tedy politici.

V praxi se to projevuje například v tom, že NERV měl jiný názor na důchodovou reformu, než v jaké podobě byla v parlamentu schválena. Rozdíl mezi odborným a politickým pohledem se odráží také v přístupu k Evropské unii. Ekonomové považují stabilitu eurozóny za klíčovou. Premiér Petr Nečas zase před několika dny prohlásil, že Česká republika by se měla zbavit obav z toho, zda je v jádru Evropské unie, a posuzovat míru spolupráce v unii podle českých zájmů.

Rozdíl mezi experty a politiky se projevuje také v tom, že druzí jmenovaní nedostatečně bojují proti korupci. Potom musí vysvětlovat nepopulární opatření v atmosféře tunelované země a těžko pro ně hledají u veřejnosti podporu.

Možná, že by k větší konkurenceschopnosti České republiky nejvíce přispěli tím, kdyby nic nevymýšleli a neměnili. Protože stabilita prostředí a jeho předvídatelný vývoj jsou pro hospodářství velmi důležité. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele