Podstatná část z ní je zaměřena na způsob, jakým se projednávalo senátní veto vztahující se na celou řadu reformních zákonů. Zbytek se týká některých ustanovení konkrétních norem. Princip stížnosti je založen na tom, že došlo k omezení svobodné rozpravy. Ta byla postupně sloučena v jeden celek. Každý, kdo se chtěl do diskuse zapojit, dostal příležitost tak učinit maximálně dvakrát a pokaždé jeho vystoupení nesmělo přesáhnout hranici deseti minut. Zároveň se nemohlo opakovat ke každému zákonu zvlášť.

Koalice tímto způsobem reagovala na nekonečné obstrukce. S jejich pomocí se opozice snažila zabránit přijetí zákonů. Vzhledem k tomu, že se tak nedělo na konci volebního období, jen těžko mohla hlasování překazit. S vypětím všech sil by snad dokázala, aby senátní veto bylo sněmovnou přehlasováno až v lednu. Mohlo by tak dojít k posunutí platnosti některých norem, případně ke komplikacím se státním rozpočtem. Koalice tomu čelila už zmiňovaným omezením rozpravy. K tomuto kroku prý využila možností, které jí nabízí jednací řád dolní parlamentní komory. Někteří právníci koalici varovali, že je to sice možné, zároveň by však podle nich nemělo dojít k odebrání možnosti zákonodárců vyjádřit se ke každému návrhu. Vládní poslanci toto doporučení nevzali v potaz. Zda oprávněně, o tom bude rozhodovat Ústavní soud.

Nestane se tak zdaleka poprvé. Sociální demokraté byli například úspěšní se stížností týkající se vyhlášení stavu legislativní nouze. Na konci roku 2010 řešil Nečasův kabinet s její pomocí obavy z obstrukcí opozice. Vládě tehdy hrozilo, že kvůli průtahům při jednání ve sněmovně nestihne prosadit všechny zákony tak, aby nabyly účinnosti od okamžiku, kdy vstoupí v platnost nový státní rozpočet. Proto vláda nejprve příslušné návrhy ze sněmovny stáhla a během pár hodin je tam znovu předložila. Tentokrát však v režimu legislativní nouze. Tím se zkrátily nejrůznější lhůty a omezil se rozsah rozpravy. Což se nezamlouvalo opoziční sociální demokracii, která podala kvůli tomu stížnost k Ústavnímu soudu. Ten konstatoval, že zákonodárci nemohou svévolně využívat stav legislativní nouze, když pro něj neexistují důvody. Zároveň tento verdikt doprovázela slova o tom, že opozice může vyjadřovat svůj názor třeba i obstrukcí a nemá být krácena ve svých právech. A k nim patří i možnost náležité rozpravy, která byla s pomocí stavu legislativní nouze omezena.

V nejnovějším případě k tomu podle ČSSD došlo tím, že zákony byly sloučeny v jeden celek a zároveň nemohli poslanci vystupovat k jednotlivým normám. Ústavní soud k tomu bude muset přihlédnout. Zároveň by však ženy a muži v talárech měli zvažovat, že se hlasovalo o senátních vetech. Mimo jiné to znamená, že horní parlamentní komorou odmítnuté normy prošly předtím řádným legislativním procesem ve sněmovně, včetně projednání ve výborech i rozsáhlé rozpravy. Zároveň zákonodárci z řad sociální demokracie dostali určitý, byť omezený, prostor své připomínky vyjádřit i před hlasováním. Sám předseda ČSSD Bohuslav Sobotka při hodnocení smyslu obstrukcí na podzim prohlásil, že splnily svůj účel. Podle něj získali sociální demokraté velký prostor, ve kterém mohli opakovaně a jasně poukázat na nedostatky zákonů. Zároveň jim rozložení sil ve sněmovně neumožnilo přijetí norem zhatit. Nyní se o to pokoušejí pomocí stížnosti u Ústavního soudu.

Jejich postup zapadá do atmosféry typické pro tuzemskou politickou scénu. Řeč může být o vyhrocené konfrontaci mezi vládou a opozicí a je v této souvislosti lhostejné, kdo je momentálně v jaké roli. Zároveň čeští politici považují za běžné nedodržování nepsaných pravidel a hledání způsobů, jak ústavu nebo normy účelově ohýbat ve svůj prospěch. V některých případech naopak dochází ke snaze přenášet konflikty, které by se měly řešit na parlamentní půdě do soudních síní. Z tohoto úhlu pohledu je proto velmi důležité, aby Ústavní soud držel politiky v určitých mantinelech a pokud se z nich vymknou, aby je do nich vracel.