V odůvodnění, které po vynesení verdiktu zaznělo, se mimo jiné píše o tom, že kontrola ověřování správnosti podpisů byla i v případě Tomia Okamury náhodná, a tudíž v pořádku. Po vynesení rozsudku Nejvyššího správního soudu a opravě způsobu výpočtu chybných hlasů bylo rovněž správně konstatováno, že zmiňovaný kandidát nedodal potřebných padesát tisíc platných hlasů a byl z prezidentského klání oprávněně vyřazen. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud už před několika dny nevyhověl Okamurovu návrhu na odklad voleb, dal se podobný postoj očekávat.

Naopak mírné překvapení může vyvolávat postoj soudců k problematické kontrole platných podpisů. Ta je totiž orientována pouze na formální záležitosti. Konkrétně na to, zda lidé uvedení v petičních arších skutečně existují a na udané adrese mají opravdu trvalý pobyt. Znamená to, že pokud cizí osoba disponuje těmito údaji, může tyto jedince na jakýkoli petiční arch bez jejich vědomí podepsat. Kandidatura tak může být teoreticky založena na tom, že nějaká firma dodá tak říkajíc na klíč potřebný počet podpisů, který bude formálně naprosto v pořádku. Reálně však nemusí obsahovat ani jeden jediný autentický podpis. Ostatně tento způsob kontroly byl v posledních týdnech opakovaně podroben kritice. Některými právními experty je dokonce považován za protiústavní.

Z legislativy však rozhodnutím Ústavního soudu nezmizí. Příslušnou pasáž zákona soud nezrušil. Pouze vyjádřil přesvědčení, že tento nedostatek bude v nejbližší době odstraněn. V praxi si při zachování hranice padesáti tisíc podpisů lze jen obtížně představit zpětnou kontrolu, se kterou příslušný prováděcí zákon počítá. Úředníci ministerstva vnitra by si museli najmout armádu grafologů. Zároveň by museli kontaktovat občany z náhodně vybraného vzorku a porovnávat, zda jejich podpis odpovídá tomu na kandidátní listině.

Logicky z toho vyplývá, že by ke kontrole mělo dojít ještě před odevzdáním petic. To by předpokládalo sbírání podpisů ověřených notářem, nebo příslušným úřadem. Hranici padesáti tisíc takto prověřených podpisů by nemusel překonat ani jeden jediný kandidát. Potom by se přímá volba zredukovala na souboj kandidátů, kteří by byli schopni získat podporu od poslanců či senátorů. Což by zase popřelo smysl přímé volby, kdy mají dostat možnost usilovat o prezidentské křeslo i lidé, kteří nechtějí mít vazby na politiky a které do klání vyšle podpora občanů. Pokud by zákonodárci výzvu Ústavního soudu vyslyšeli, potom by patrně museli zasáhnout do ústavy. Úředně ověřených podpisů by muselo být vyžadováno výrazně méně. Spíš by se počítaly maximálně v tisících než v desítkách tisíc.

Když se to dá dohromady s tím, že sporná pravidla schválená na poslední chvíli u Ústavního soudu prošla, nelze očekávat, že by poslanci a senátoři něco v dohledné době na způsobu i pravidlech prezidentské volby měnili. Za pět let se tak budou muset kandidáti snažit shromáždit stovky tisíc podpisů, aby měli větší jistotu, že se přes padesátitisícovou hranici skutečně dostanou. Případně se budou muset řídit doporučením soudu, aby důsledněji ověřovali identitu těch, kteří se na listiny podepisují. Mají se k tomu odhodlat i za cenu obtížnějšího získávání podpisů.

V opačném případě musí kandidát i nadále počítat s tím, že ponese všechna rizika s málo opatrným postupem spojená. Názorně se o nich přesvědčil jak Vladimír Dlouhý, tak i Tomio Okamura. Oba dva se sice k volbě zaregistrovali, ale chybné podpisy je z boje o Hrad vyřadily. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele