Skutečně plnohodnotný svobodný politický systém však umožnila až pluralita politicky a ideologicky jasně definovaných parlamentních stran, kdy v soutěži názorů vítězí ten politický subjekt, který si získá důvěru většiny. Ani jedno z toho však v dnešní politice neplatí. Rozostření ideových kontur politických stran politické kolbiště zcela sterilizovalo a naše vláda se naplno poddala unijnímu unifikačnímu procesu, který naše právo na sebeurčení silně omezuje.

Současní kormidelníci našeho kontinentu se usilovně snaží za pravou demokracii vydávat koncept jiný, falešný. Multikulturalismus, genderismus, ekologismus jsou dnes určujícími mantrami jakéhosi nového standardu té jediné správné „demokracie“. Na úkor majoritní veřejnosti jsou upřednostňovány názory a zájmy menšin, které jsou dle západních liberálních „elit“ nositeli údajně skutečných „demokratických“ hodnot.

Jde o extrémní marxistické pojetí. Po ztrátě revolučního potenciálu dělnictva v první polovině minulého století našla pokrokářská levice novou revoluční sílu v okrajových skupinách obyvatel. Jejich proklamované domnělé utrpení, nesnáze a emancipační pokusy jsou pokrokáři vnímány jako indikátory selhání kapitalistického systému a jako ukazatele toho „správného“ politického směřování. Navzdory tomu, že tyto ideologie hlásají „osvobození“, ambici učinit naši společnost svobodnější v žádném případě nemají. Svobodu chtějí naopak dramaticky oslabit. Genderismus rozkládá instituci rodiny, ekologismus nás nekompromisně vede k chudobě a multikulturalismus nám bere právo na vlastní území a rozumnou národní a společenskou soudržnost v jeho rámci. Důsledky ve všech těchto případech nejvíce trpí nejzranitelnější skupiny obyvatel – dřívější nositelé marxistického revolučního potenciálu – jejichž vzdor a odpor vůči všem těmto tendencím pak dnešní „elity“ označují jako nenávist či netoleranci a politiku, která se jejich zájmům snaží jít přirozeně vstříc jako tzv. populismus.

Dnešní falešná hra na demokracii dávající v hospodářské rovině přednost nároku a rozmaru nad výkonem a uvědomělostí, vede ve svém důsledku zejména k radikálnímu omezení naší svobody občanské i hospodářské. Právě bohatství pramenící ze svobodné soutěže v konkurenčním prostředí je přitom z mnoha důvodu nutnou podmínkou pro dobré fungování demokracie v národním státě. Pokud v důsledku prosazování zmiňovaných nových ideologií (z)chudnou čeští podnikatelé, je tím likvidována i naše schopnost hlasitě propagovat a prosazovat česká hlediska a zájmy. Silný národní kapitál, o jehož vznik a upevnění usilovali tvůrci naší ekonomické transformace v 90. letech, je významným předpokladem národní suverenity a emancipace.

Když český kapitál vlivem neuspokojivé ekonomické situace opět ustoupí do pozadí, dopřejí podporu naší svébytnosti také (dnes vítězící) korporace? Ty jsou sice často nadnárodní, ale v klíčových záležitostech podléhají a jejich chování se řídí konkrétními zájmy jejich primárních jurisdikcí, typicky významných světových velmocí. Ty své národní zájmy znají a nezdráhají se je všemožnými způsoby prosazovat. Probíhající cenzura nepohodlných názorů na sociálních sítích ze strany mocných globálních firem, stejně jako jejich symbióza s pokrokářskými politickými postoji by pro nás měly být zdviženým varovným prstem.

Mocné koncerny z nové „probuzené demokracie“ tyjí. Prosazování nároků minorit je korporacemi využíváno jako efektivní PR v rámci snahy o potlačení konkurence. Ačkoli se maskují právy bezmocných a potlačovaných, ve skutečnosti jde jen o jinou formu klasického konkurenčního boje. Tato hra se jim bohatě vyplácí. Často právě na úkor domácího kapitálu v té které zemi, za hlasitého potlesku jejích liberálních „elit“.

Jsme dnes svědky ničení pracně vybudovaného českého kapitálu. Ačkoli vlivem této podoby „demokracie“ ve velkém padají podniky – vzdor všem tvrzením, že „nikoho padnout nenecháme“ – naše vládnoucí parlamentní strany nás v této beznaději nechávají dále žít a dál rozhazují peníze daňových poplatníků. Vysoké dluhy a ztrácení hospodářské suverenity ukrajují z našich svobod a nutí nás žít podle pravidel jiných. Nenechme situaci dojít do stádia, kdy se 28. říjen 1918 ale i úspěšná léta po roce 1989 stanou jen hluchými výstřely do tmy bez dalšího pokračování.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause