K tomu přispívá fakt, že ekonomické potíže nezasahují pouze těžký průmysl na Ostravsku, ale také pražské kancelářské profese včetně novin, kde se v posledních měsících stále víc propouští.

Zároveň může být málokdo spokojen s politickou situací. Zklamání se dočkali poslední příznivci pravice, kterým vzal zbytky důvěry korupční skandál a špiclování v nejbližším okolí expremiéra Petra Nečase. O mnoho klidnější nemohou být ani ti, kteří očekávají změnu k lepšímu od levicových politiků. Prezident Miloš Zeman se chopil moci prostřednictvím Rusnokovy vlády. Pokud však prezidentský kabinet nedostane důvěru, což je značně pravděpodobné, politická krize se ještě prohloubí. Bude pak značně nesnadné sestavit rozpočet na příští rok a jediným efektem vlády Jiřího Rusnoka bude obsazení nejdůležitějších míst ve státní exekutivě příslušníky strany Zemanovců.  

Občan je navíc vystaven populistickému vyhrožování. Prezident a část sociální demokracie popisují, jak bude hrozné, když se vrátí Nečasova vláda bez Nečase, pravicové strany varují před protidemokratickým ústavním převratem.  

V popisu arogancí, poraženeckých nálad a temných vyhlídek by se dalo pokračovat, takže se člověk logicky obává, jestli už není nablízku Armageddon, tedy poslední soud, při kterém to odnesou skoro všichni. Namístě je ovšem spíše jiné biblické přirovnání. Společnost musí vypít kalich hořkosti, tedy projít zkoušku, která ji prostě nemůže minout.  

Období uplynulých pětadvaceti let hodnotila většina Čechů jako příležitost ke zbohatnutí a politici nebyli dost odpovědní, aby lidem připomněli, že také mince tržního hospodářství má dvě strany. Člověk se může stát příslušníkem střední třídy a dosáhnout jen svými schopnostmi smělých cílů. Ovšem sociologická teorie střední třídy upozorňuje, že se její příslušníci cítí stále ohroženi. Na rozdíl od nejnižších tříd tedy mají kam spadnout. To politici lidem neřekli, naopak slibovali spoustu věcí, které nemohli splnit. Ztratili důvěru tím spíše, když je dnes každému jasné, že politickou dráhu včetně neomezených slibů považují především za cestu k vlastnímu obohacení.  

Nutno upozornit, že stejnou zkoušku prožívá značná část Evropy, která také uvěřila skvělým slibům a přecenila své síly. Hlubší ekonomický propad postihl Řecko, Kypr, Portugalsko, Španělsko, Itálii a Irsko, minimálně stejnou politickou krizi nezvládají Bulhaři a Slovinci, blíží se do ní i Poláci.  

To, co prožívá Česko, se dá považovat za zákonitý proces, kdy si společnost postupně uvědomuje pravidla, podle kterých se musí ve své nové epoše řídit. Každá zkouška je přitom zároveň příležitostí, jak zlepšit společnost, anebo aspoň sám sebe. V této chvíli bude zřejmě nejdůležitější najít pravidla, podle kterých může nadále fungovat zdejší politika i ekonomika.