Úplně přesně řečeno, cena průměrných nákladů na jednoho zaměstnance vyrostla o dvanáct procent, přitom inflace dosáhla pouhých čtyř procent.  

Tyto údaje se v médiích neobjevily, i když určitě o něčem vypovídají. Odporují však ustálenému mínění, podle kterého se máme stále hůře. Noviny se tedy raději vyhnuly publikaci informace, která by vyvolala rozhořčené odpovědi.  

Reakce ve smyslu, že přece mzdy nerostou nikomu ze lidí v mém okolí, by byly ve většině případů pravdivé. Údaje o tom, že průměrná mzda u nás roste nejrychleji, přesto nevyvracejí. Během posledních třech let u nás zmizelo dvě stě tisíc pracovních míst, zpravidla těch méně placených. Průměrná mzda se tedy mohla zvýšit, i kdyby podniky vůbec nikomu nepřidaly.  

Údaje o zvýšení průměrné mzdy nejsou svědectvím o rostoucí prosperitě, spíše o tom, že se náš vzestup zastavil a že je v ohrožení i ve výhledu několika let.  

Přesto je třeba připomenout, že by to ještě mohlo být horší. V zemích, kde finanční a dluhová krize vyvolaly největší problémy, klesají průměrné mzdy o deset nebo i dvacet procent, a přitom se propouští ještě víc než u nás. Nejblíže jsou takové poměry k vidění v Maďarsku. Tak na tom nejsme, i když letos se dá očekávat, že reálné mzdy poprvé za posledních patnáct poklesnou vinou zdražení většiny spotřebního zboží.  

V každém případě platí, že lidé, kteří si udrželi dosavadní práci, se zpravidla mají nejlépe ve svém životě. Není je slyšet, protože si nestěžují, a na jejich spokojenost může spoléhat i vláda při svých reformách.  

Přesto stojí za pozornost lidé, kteří o práci v uplynulých třech letech přišli, anebo ji po absolvování studia nenašli. Někteří z nich jsou evidováni na pracovních úřadech s mizivou šancí, že se práce v dohledné době najde. Jejich vyhlídky se ještě zhoršily nezodpovědným experimentem, který provádí s pracovními úřady ministerstvo práce a sociálních věcí a který je fakticky vyřadil z provozu.  

Další část občanů, kteří přišli o práci, si založili živnost a stali se takzvanými OSVČ. Většina z nich tím svůj pracovní problém nevyřešila, protože pracuje v rámci tzv. švarcsystému pro dosavadního nebo nějakého jiného zaměstnavatele. Získali sice nějaký příjem, nikdy ale nevědí ani pár měsíců dopředu, jestli o něj nepřijdou, protože podnik je může propustit z hodiny na hodinu. Řada z nich ani neplatí sociální zabezpečení a snesitelnou úroveň příjmů jim zajišťuje obcházení daňových zákonů. Cesta z této pozice je obtížná, protože kdo z nich sám nezaloží skutečně prosperující podnik, tak lepší práci v ekonomické stagnaci nedostane. Proč by mu podnik platil vyšší mzdu a proč by za něho platil sociální pojistné, když nemusí.  

Nezaměstnaní a pseudoživnostníci se tedy dobře nemají, jak ale svědčí údaje Eurostatu, pro většinu lidí se během krize jejich finanční situace nezměnila.  

Pro stejnou většinu lidí také platí, že se nadále, byť pomalu uskutečňuje jejich sen o tom, že jednou dosáhnou stejných příjmů jako Němci nebo Rakušané. Tato vize budoucnosti je nezbytná, protože činí snesitelnou prekérní situaci, ve které se Češi ocitli po pádu komunismu. Padla železná opona a lidé se seznámili z poměry, které za ní panují. Nepochopitelné pro každého musí být zjištění, že rakouský nebo německý zaměstnanec berou téměř třikrát vyšší plat než Čech za stejnou práci. Tento rozpor v úrovni platů mezi Čechy a Němci je také největší v Evropě a asi nejlépe vysvětluje, proč mzdy v Česku rostou relativně rychle a proč také dál porostou. Už dnes berou Češi o třetinu víc než Maďaři a o čtvrtinu víc než Poláci, kteří jsou dále na východ. Ekonomika totiž smiřuje rozpory a jistě jednou srovná české platy s německými.  

V tom se samozřejmě skrývá riziko. Zvyšováním platů se budou likvidovat málo prosperující podniky, a tím bude přibývat nezaměstnaných a takzvaných živnostníků. Pokud se tedy tuzemské platy výrazně přiblíží platům v zemích na západ od našich hranic, nedosáhnou toho cíle všichni tuzemští zaměstnanci. Značná část z nich se naopak propadne do nižší příjmové kategorie a bude spoléhat na sociální dávky, pokud je stát bude vyplácet.  

V tom může být neřešitelný problém pro českou ekonomiku. Bez státních zásahů se trend popsaný evropskými statistiky bude prosazovat automaticky. Podniky s nízkou produktivitou postupně zaniknou, anebo budou přežívat na okraji prosperujících ekonomických oblastí. Druhou možností jsou státní zásahy, které nějakými prostředky podpoří vznik nových a efektivnějších provozů, jako se to stalo například ve východním Německu. Nutno upozornit, že český stát se o to nesnaží a zřejmě k tomu ani nemá schopnosti.

Publikováno se svolením vydavatele.