Výzva je napsána v úvodu studie, která odhaluje, jak chudoba v posledních letech roste. Publikovaná čísla přitom dávají za pravdu teoriím, že se státu vyplatí proti chudobě bojovat třeba rozdělováním sociálním dávek.

Chudoba je relativní, protože vzniká v prostředí, kde se část občanů má výrazněji hůře než jiná skupina. Pokud má například desetina nejchudších pětkrát nižší příjem než desetina nejbohatších, tak to je údaj, který svědčí o značném rovnostářství. Takové jsou kromě skandinávských států ještě Slovinsko a Česko, což je tedy pro nás dobrá vizitka.

Pokud ovšem mají nejbohatší desetkrát vyšší příjem než nejchudší, pak už se dá mluvit o vážných problémech s chudobou. Do této kategorie patří asijské země a také některé státy jižní Evropy i jižní Ameriky, které se tak kromě horších vyhlídek do budoucnosti musí potýkat s nestabilní společenskou strukturou.

Ještě důležitější je informace, jak se rozdíly mezi nejbohatšími a nejchudšími zvětšují. Tento údaj informuje přesně o tom, jestli se chudoba rozšiřuje. Nepochybně platí, že určitá míra nerovnosti je potřeba, protože motivuje příslušníky nižších vrstev k větší aktivitě, aby se dostali nahoru.

Když se rozdíl příjmů mezi nejbohatšími a nejchudšími pomalým tempem zvětšuje v Německu, Japonsku, Británii nebo Spojených státech, zřejmě to společenské perspektivě neškodí, i když sociální nepokoje v amerických městech před neblahým vývojem přinejmenším varují. Ve všech zmíněných státech se rozdíly mírně zvětšovaly před krizí z roku 2008 i po ní, proto ani náhlé hospodářské potíže tyto země významně nezasáhly.

Přesto se najdou dvě kategorie zemí, na jejichž příkladech je jasně vidět, jak se zvětšování nerovnosti nevyplácí. Kontrolní otázka zní: jaký je rozdíl mezi Austrálií, Kanadou, Novým Zélandem, Belgií a Nizozemskem na jedné straně a Francií, Španělskem, Maďarskem, Itálií a Řeckem na straně druhé? 

Snadno se dají popsat dva rozdíly: v první skupině států v čele s Austrálií ekonomická krize nezpůsobila velké problémy a příjmové rozdíly se v posledních deseti letech zmenšily. Druhou skupinu uvrhla ekonomická krize do vážných problémů, přitom se rychle zvětšovaly rozdíly v příjmech.

Tyto příklady ukazují, že existuje hlubší souvislost ekonomické a společenské stability. Pokud některé státy nedokáží během hospodářské krize zabránit prohlubování chudoby, mohou se spolehnout, že větší počet chudých způsobí další společenské a v důsledku další ekonomické potíže.

Přitom nejde o fatální problém, se kterým by se nedalo nic dělat. Otevírání propasti mezi bohatými a chudými se podařilo zabránit v Irsku a Portugalsku, tedy v zemích, které krize postihla zvlášť silně. Proto také jejich politickou scénu nezachvátily tak divoké poryvy, jako třeba ve Španělsku nebo v Řecku.

Dodejme, že český společenský systém během krize obstál, chudoba zůstala na úrovni z doby před ní. I to je důležitá zpráva. Pokud se politická scéna rozpadá stejně jako v Řecku či Španělsku, pak není třeba hledat skutečný důvod v ekonomice.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.