Takové přísloví používal svého času už Vasil Biľak, druhý muž normalizačního režimu v sedmdesátých letech minulého století. 

Občanům by mohlo vadit pouze to, že úředníci a politici tento model zneužívali a zneužívají. Pokud se debata o důležitých společenských záležitostech dostatečně zkomplikuje, tak jí jednak nikdo nerozumí, jednak se tím schvalování rozpočtu státu nebo zdravotních pojišťoven významně zdrží. 

Nastane časová tíseň, při které je každému jasné, že se něco schválit musí, protože jinak by nic nefungovalo, například by země neměla v příštím roce rozpočet. Politici a úředníci pak mohou napsat do příslušných dokumentů cokoli s jistotou, že už je nikdo nebude kontrolovat. Není totiž pochyb o tom, že budou schváleny. 

Ilustrativním příkladem je jednání zdravotních pojišťoven, které se po vzájemné dohodě rozhodly omezit síť nemocnic. Ministerstvo zdravotnictví i jiné složky českého státu jim do toho z principu nemluví, protestují pouze nemocnice a spolky pacientů. 

Zdravotní pojišťovny ovšem používají tradiční metodu: protahují jednání a získávají na svou stranu jednu po druhé jednotlivé nemocnice. Takových nemocnic, kterým mohou pojišťovny nabídnout dobrou smlouvu, ovšem není příliš mnoho, a ostatní diktát shora nadále odmítají. Proto se s konečným verdiktem, a tím i s podepsáním smluv mezi pojišťovnami a nemocnicemi čeká. 

„Péči v nemocnicích mají zdravotní pojišťovny pro své nemocnice zajištěnu už jen na 39 dní.“ Varovná věta mění své číslo každým dnem a připomíná, že nemocnice mají smlouvy s pojišťovnami jen do konce roku. 

Tento stav ovšem pojišťovnám vyhovuje. Čím větší nejistotu jejich vyčkávací postoj vyvolá, tím drsnější diktát nemocnice nakonec přijmou. Zdá se být velmi pravděpodobné, že počátkem roku nebude mít smlouvu žádná nemocnice. To ale nevadí, ona už se péče nějak zaplatí. A pokud nebude platby regulovat žádná smlouva, aspoň budou mít úředníci volnější ruku při přerozdělování peněz daňových poplatníků. 

Nejistých parametrů při rozdělování dvou set zdravotnických miliard na příští rok je ještě víc. Například největší pojišťovna VZP ještě nemocnicím neposlala vyúčtování z roku 2011. Jestli tam chybí nebo přebývá několik miliard, na takovou otázku se nikdo ani neptá. Vedle toho není k dispozici ministerská úhradová vyhláška, která upravuje základní pravidla, jak se budou platit jednotlivé zdravotnické obory. 

Jisté je, že zdravotnictví nějak fungovat bude a že si pojišťovny i nemocnice s miliardami nějak poradí. 

Tradiční paranoický světonázor českého obyvatelstva v této chvíli nabízí jednoznačný výklad. Kvůli nejasným pravidlům se zdravotnické finance vymknou jakékoli kontrole a značná část zmizí na osobních kontech jednotlivých účastníků zdravotnického provozu, aniž by to přineslo jakýkoli prospěch pacientům. Pokud nebude dost peněz k dispozici, tak se prostě nějaká nemocnice zlikviduje podle všeobecně platného úsporného pravidla „zrušená nemocnice, dobrá nemocnice“. 

Podstatné však jsou důsledky umělého chaosu na společenskou atmosféru. Přitom nezáleží, jestli bude vyvolán ve zdravotnictví nebo v jiném resortu, třeba v energetice či sociálních službách. 

Představme si třeba město s dvaceti tisíci obyvateli, kde bude zrušena nemocnice. Za konkrétní příklad může posloužit Brandýs nad Labem. Nikdo se nezeptal občanů, ani starosty, ani hejtmana. Prostě přišlo nařízení shora, odněkud z Prahy, že nemocnice nebude od nového roku fungovat. 

Nikdo se nestará o to, že v tak velkém městě by měla nějaká nemocnice fungovat, že by se naopak měly zdravotnické služby zlepšit už vzhledem k tomu, že do města a okolí se každý rok přistěhují tisíce nových obyvatel. 

Tam nahoře vědí nejlépe, co s penězi. Raději je pošlou známým do nějaké pražské nebo severomoravské nemocnice, kde sice nové kapacity nejsou potřeba, ale kde působí dobří a vlivní známí. 

Obyčejný občan s tím nic neudělá. Stěžovat si může maximálně na hlavním nádraží. Tím roste příslovečná špatná nálada. 

Zvláště pravicoví politici rádi mluví o jakémsi demokratickém deficitu, kterým trpí Evropská unie, jejíž bezejmenní úředníci diktují jednotlivým státům, jaké mají přijímat zákony. Na první pohled se zdá, že demokratický deficit v České republice je vážnější. Pomalu tedy vzniká požadavek, jak upravit současný systém vládnutí, který se nazývá demokracií, aby byl opravdu demokratický.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele