Zpátky se drží také média, která se ani nesnaží jednotlivé kandidáty nějak významně diskreditovat. Maximálně se některé redakce snaží podpořit některého z kandidátů, ale i tuto svou možnost ovlivnit veřejné mínění využívají velmi opatrně.

V televizní debatě prezidentských kandidátů se nekladou žádné opravdu kritické otázky. Uchazeči o místo na Hradě nevystupují na veřejnosti agresivně, a dokonce ani výrazně, přesto se však skoro každý chystá voleb zúčastnit.

Vážnost a možná zakřiknutost prostě ovládla atmosféru prezidentských voleb a to musí mít logicky nějaký důvod.

Není těžké ho najít, protože se okamžitě nabízí. Jde o první přímou volbu prezidenta v dějinách českých zemí, tedy o první případ, kdy si lid volí svého nejvyššího vládce. V psychologii většiny Čechů očividně nehraje roli fakt, že prezident ve skutečnosti žádným absolutním vládcem není. Polistopadoví prezidenti na to možná občas zapomínali, přesto i Václav Havel i Václav Klaus dobře věděli, že hrají jednoznačně symbolickou roli. A i když její mantinely čas od času přestupovali, vždy jim to bylo jednoznačně vyčteno. Šlo zcela jednoznačně o vládce z boží milosti, velmi pravděpodobně nadané nějakou nadpřirozenou silou, stejně jako středověcí panovníci.

Tuto vznešenou roli panovníka si pochopitelně udržovali Habsburkové, do nové podoby ji transformoval první prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Prezident se volil nepřímo a lidu byl opět jakoby dosazen shora. Z pohledu občana za tím psychologicky byla zcela jednoznačně nějaká vyšší, nepochopitelná moc. Také z toho důvodu bývají odsuzováni komunističtí prezidenti, protože byli dosazováni Moskvou, tedy někým konkrétním.

Teď tedy nebude panovník dosazen shora, ale zvolí si ho sám lid. Něco takového je skutečnou revolucí. Byť probíhá v symbolické rovině, lidé ji mohou ve svých emocích či myšlenkách prožívat velmi intenzivně.

Na panovníkovi záleží osud celého národa. Pokud je panovník v pořádku, pak se daří dobře všem. To je tradiční středověká představa, Češi tak ale svým dějinám rozumí dodnes. Nástup prezidenta Masaryka a jeho odchod jsou spojeny se založením a likvidací první Československé republiky. Úmrtí druhého prezidenta Edvarda Beneše znamená konec demokracie a nástup komunistické diktatury.

Relativně svobodná volba prezidenta Ludvíka Svobody v roce 1968 byla součástí Pražského jara, jeho funkce fakticky skončila vpádem ruských vojsk, kterému pochopitelně přes veškerou snahu nedokázal čelit. Nový polistopadový režim se dodnes v lidských myslích dělí na Havlovo a Klausovo období. Kdo si naproti tomu pamatuje různé premiéry, kteří také ve funkci vydrží třeba jen několik měsíců.

Mezi obdobím posledních dvou prezidentů jde také rozeznat zřetelné dělící čáry. S Havlem zůstane spojeno budování nových demokratických institucí v politice, Klaus se soustředil na prosazování ekonomické svobody. Období důvěry v celoevropskou spolupráci v době prezidenta Havla vystřídala za Klause euroskepse a nevraživost vůči evropskému okolí.

Zajímavý na tom je fakt, že se lidé svým prezidentům přizpůsobují, není tomu naopak. Všichni dobře vědí, že se prezidenta nesluší kritizovat, ale že mu naopak každý musí aspoň do určité míry důvěřovat. Může mi vadit, ale je to pořád prezident.

Dnes a zítra tedy volíme v prvním kole příštího prezidenta sami. Začíná tak třetí období polistopadové historie a rozhodneme o něm do určité míry sami, protože zvolíme člověka, po kterém se toto období bude jmenovat. Třeba k němu budeme kritičtější, protože jsme si ho sami zvolili, ale i v tom případě by se jednalo o začátek nové epochy.

Není však příliš pravděpodobné, že prezident v našich očích sestoupí z oblak či z Hradu úplně na zem. Jeho symbolická role je příliš významná, což dobře chápou všichni včetně televizních dramaturgů, kteří s největší důkladností připravili s prezidentskými kandidáty debatu o tom, v jakém budou jezdit autě.

V průběhu let si začneme myslet stejné věci, které nám bude říkat příští prezident, a z dnešních ekonomických liberálů se staneme něčím jiným, doufejme, že lepším.

Ještě větší symbolickou revolucí by pochopitelně byl volba prezidentky. Po více než dvou stech letech od Marie Terezie by tak Čechům opět vládla žena.

Samozřejmě si každý člověk může zcela svobodně říci, že ho volba nezajímá, že život je jinde a že nějaké starobylé tradice nemají s moderním světem nic společného. V tom by se ale mýlil, přinejmenším pro případ, že hodlá i nadále žít v České republice. Změna smýšlení a chování české společnosti nakonec zasáhne i jeho.  

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele