Nedávno jsem napsal do Lidových novin v reakci na na příspěvek pana Petráčka "Neztratit tvář" tento článek:

„Za fakt, že Turecko už téměř století nevedlo válku s evropským státem, vděčíme především tomu, Turecko je spolu s Řeckem už 65 let v NATO“ - říkáte ve svém článku.

 Nejsem historik ani politolog, ale tolik vím, že zhruba v letech 1820 - 1920 došlo k velmi důslednému odsunu obyvatel mezi jmenovanými státy a to ani ne tolik v národnostním jako náboženském základě. Vyznavači islámu skončili v Turecku, křesťané v Řecku. Přesto je tento konflikt stále latentní a obzvlášť v daném prostoru mnohonásobně potvrzený historickou zkušeností.

A proč to říkám? Protože jsem hluboce přesvědčen, že nebudeme-li věci nazývat pravými jmény, tvrdě na to doplatíme. Tam, kde Turci s Řeky zůstali pospolu - na Kypru - tam to skutečně nedopadlo dobře a racionální řešení je v nedohlednu, mír tam udržují jednotky OSN. Takže říkám to proto, že teprve oddělení kultur zahájilo sice ostražité, leč přesto mírové soužití a to umožnilo i vznik spojeneckých svazků v rámci NATO - a nikoli obráceně. A jestli se mýlím, pak mne opravte. Pro mne z toho plyne poučení, že teprve důsledným vyloučením konfliktních stavů a situací můžeme vytvořit podmínky pro inteligentní spolupráci. Ale k tomu je nutno mít odvahu.“

A proč jej zde opakuji? Všimněte si přístupu Turecka k zemím, které hostí velké množství Turků - k Německu, Rakousku, Holandsku a teď naposledy k Bulharsku. Turecký president si osobuje právo ovlivňovat dění v těchto zemích a to výhradně proto, že tam žijí jeho soukmenovci a neváhá veřejně spílat jak politikům těchto zemí, tak i jejich občanům. Každý, kdo trochu přemýšlí, musí vědět, že to vše má své kořeny právě v problému, který jsem původně popsal ve vztahu k Řecku.

Petr Mrázek
Praha 6